Honzlová
Zdena Salivarová
Zpívá svůj sedmikráskový protestsong. Diktatuře proletariátu pod okny. Červenec roku 195* zalil i pražský oblouk Vltavy poblíž Stalinovy sochy vedrem, ale jednadvacetiletá Jana Honzlová si léto neužívá. Zbytek Státního souboru písní a tanců Sedmikrása, kde doteď zpívala světu o lepších zítřcích, se i s papaláši a tajnými odjel družit do Finska, zatímco ona tvrdne v kanclu a očekává průtrž mračen. Tuší, že s ní takzvané lidově demokratické zřízení zúčtuje za prostořekost, s níž se stavěla k budování socialismu. Upřímnost se za onoho času nenosí, a kdo nedrží basu se soudruhy, jde proti nim a hůl se na něj vždycky najde – pokud včas nepodepíše. Zvlášť pokud jde o holku z rodiny vyvlastněného živnostníčka, jejíž kádrový profil nevylepšují ani živel uprchlý do zámoří, ani mukl z lágru, natož umlácená matka rodu, jehož zbytky kolikrát nemají co jíst. Dívka ze zchátralého pavlačového domu v Karlíně by mohla papalášům z ÚV vyprávět, co je to správně podvyživený proletář. Na vlastní kůži cítí, že ji osud nahnal v mizernou dobu na šílené místo, avšak múza Josefa Škvoreckého bravurně vylíčí její vůli zůstat sama sebou: bezmocnosti, udavačství i tragédii navzdory. Výjimečná výpověď o chorobné budovatelské křeči 50. let. Exulant Ferdinand Peroutka dílo označil za nejlepší český román napsaný po druhé světové válce. „Umět skrze řemeslo spisovatelství mluvit v tolika různých a protichůdných rovinách uvnitř každé postavy a mít tuto vrstevnatost v celé stavbě knihy – to znamená umět říct, co je to skutečnost života.“ – Alfréd Radok, 1973. „Honzlová je houževnaté, vzdorné a nepoddajné děvče – a především úplně normální, přirozené až k nevíře. Za nic na světě nechce mít něco společného s něčím nepřirozeným, násilnickým. () Jenže kostky už byly vrženy a zbývá jen čirá, konkrétní, přímo fenomenologická lidská bolest.“ – Svobodné slovo, 1990. „Obraz duchovní bídy, zřetelný v jednání většiny členů souboru, brutálního domovníka, ministerských úředníků aj., přerůstá ve svědectví o fungování totalitního systému, založeného na negativních lidských vlastnostech, kdy se jakékoli vybočení z řady chápalo téměř jako zrada na dělnické třídě.“ – Slovník české literatury . „Honzlová, s tebou se absolutně nedá nic dělat, seš dívčí pásek a pásek zůstaneš.“ Čímž mi poměrně polichotil. Odpověděla jsem mu, že se ještě vynasnažím, jelikož je mi známo, že žádný mladý člověk není pro nás ztracen, a že přestanu nosit ten kosmopolitní účes a kapsy na sukni nebudu už nikdy mít větší než pětkrát pět. Nakonec jsem poznamenala, že pásci ale vždycky byli v každé společnosti progresivní element. „Co je na tobě progresivního,“ zařval, až se mu dláždění od chudého tatínka zaviklalo. „Nemám ráda stojatou vodu, pomluvy, lhaní a krupičnou kaši,“ řekla jsem klidně. „Pročež si myslím, že bych mohla bejt nápomocná při velký proměně světa.“... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 2023 , OneHotBookInterpreti: Denisa Barešová , Pavel Soukup
více info...
Přidat komentář
Jana Honzlová, dívka se špatným kádrovým profilem, chce žít po svém - zpívat v souboru a jezdit na zahraniční turné. Bohužel jí to není přáno a musí bojovat se svým svědomím, zda podepsat a splnit si své přání nebo zůstat věrná svým morálním ideálům. Od počátečních vtípků s novou podnikovou uklízečkou a rodinných peripetií s mladší sestrou, které se zapalovala lýtka, román graduje takřka k rozměrům antické tragédie. Strhující četba s hořkým koncem.
Tato kniha by se dala brát, jako výpověď jedné generace. Život v 50. letech musel být velmi těžký, pokud jste šli mimo proud. Příběh mladé ženy je plný nástrah, která se snaží věřit ve svobodu. Často je zde řešena otázka emigrace, ale strach z neznáma je příliš velký. Knihu doporučuji!
Doporučuji všemi deseti a jen mě mrzí, že jsem se ke knížce dostala až teď, mnoho let po té, co nám o knížce vyprávěla češtinářka na střední.
Znala jsem Zdenu Salivarovou jako zakladatelku nakladatelství v emigraci, netušila jsem, že je i výborná spisovatelka! Ve zdánlivě obyčejném příběhu ožívá doba komunistické diktatury, podivná pokroucená doba plná nesvobody, lží a přetvářky, které byly vydávány za jedinou pravdu. Většina lidí se snažila nevyčnívat a nějak přežít, někteří se přizpůsobili až tak, že škodili a udávali. Mnozí byli ovšem bez šance na slušnější život, na studium, ocejchováni i s celými rodinami z nejrůznějších "kádrových" důvodů. Kniha se četla sama, nedokázala jsem se od ní skoro odtrhnout.
Ke čtení této knihy se sem tam vracím. Psána úžasným jazykem a i když žít v té době bylo k uzoufání, je vylíčena lehce a s nadhledem. Navíc je děj postupně gradován, takže čtenáře po celou dobu udrží v napětí.
Jedna z nezapomenutelných knih. Syrová, drsná s neskutečným lidstvim. Paní Pelikánová, Hugáč, Krůna,Troníčková, Troníček a vypravěčka sama. Takové dílo se povede jednou za život a zde se to jen potvrdilo.
Ze začátku knihy jsem si musela zvyknout na styl psaní, ale pak už to byla jízda, doslova krasojízda. Knížka se mi před očima odvíjela jako film, doslova, úplně jsem si vše živě uměla představit, do nejmenších detailů, měla jsem občas pocit, že cítím i vůně a pachy, wow, to už se mi dlouho nestalo. Chvíli mě při čtení svírat tísnivý pocit, chvíli jsem se usmívala, protože mi některé části přišly až vtipné. Rozhodně můžu knížku doporučit, je skvělá. Moc jí přeji v novém obnoveném vydání spoustu nových čtenářů, právem si to zaslouží.
Krásná kniha o hnusné době. Fuj, snad se tohle už nikdy nevrátí.
Autorka se s hlavní hrdinkou Janou vůbec nepárala, naložila jí toho požehnaně. Jana je správně drzá, chytrá, šikovná, ale život a doba jí moc štěstí nepřejí. Přesto si drží poslední zbytky optimismu, pořád je to lepší než jáchymovské doly (tahle její vůle vydržet, vždyť přece není ještě nejhůř, ta mě vážně fascinovala). Pro mě je Jana Honzlová jedna z nejsilnějších literárních ženských hrdinek, o kterých jsem kdy četla. A na konci jsem si regulérně pobrečela (což se mi u stává tak u jedné knihy za rok).
Moc často se mi to nestává, ale kniha mě velmi dojala. Právě jsem dočetla, sedím, koukám a snažím se nebrečet. Bylo to parádní čtení, Jana Honzlová vtipná, chytrá, duchapřítomná, hloubavá, Hugo byl bráška snů. Popis reality v tehdejší společnosti se autorce tak povedl, ta atmosféra je naprosto uvěřitelná a představitelná.. moc doporučuji.. většinu knihy jsem cítila napětí, tlak, pocit nespravedlnosti, dojetí a velmi jsem se pobavila při pasáži, kdy probíhal kurz vedený mistrem Šourkem :) Asi člověk musí nějak dozrát než se do knihy pustí... nám ji kdysi taky češtinářka doporučovala... ale ...no naštěstí jsem dostala po 25letech rozum a vážně doporučuji
Tak jsem si doplnil vzdělání, "skoropovinnou literaturou". Zdena Salivarová vždycky tak nějak byla ve Škvoreckého stínu, i když samostatná její činnost v Sixty Eight Publishers pro zapsání do dějin české literatury bohatě dostačuje.
A skoro bych řekl, že Honzlová je lepší, než některá Škvoreckého díla. Kniha je napsána velmi upřímně, i když v určité "sebe"stylizaci (přeci jen je to velmi autobiografické). Její sloh je napůl rozverný a napůl dryáčnický, ale k postavě, která to vypráví to velmi pasuje. Mladá holka, která ani sama ani se svou rodinou prostě nepasuje do režimu, přitom chce žít, má své touhy (cestování, úspěch ve sboru, lásky...) jako všichni ostatní - i když ti ostatní jsou komunisti buď z přesvědčení nebo z vypočítavosti, protože jim to díky tomu vychází. Velmi nečekaně se vyvíjí její vztah s mladším bratrem Hugem (Hugáčem) a a sestrou Jarmilou, stejně jako s kolegyní z práce, paní Pelikánovou. Hlavní linií příběhu jsou splétání nitek StB kolem ní a její reakce na to. Kdyby se dnešní mladý člověk chtěl seznámit s tím, jak tohle navlékání nitek tehdy fungovalo, je to téměř učebnice.
Přitom jsem ale neměl pocit, že by byl v textu přítomný nějaký tragický, osudový tón. Není to tak vážné jako u Klímy (Soudce z milosti), protože se Salivarová nebere tak vážně. Nemá to ale zase ten světový rozměr jako u Nováka (Miliónový jeep), protože i když to Salivarová psala v Torontu, vyrvala ze sebe pocit usazený v Praze, a to se vším všudy. Osudové je to, že hlavní postava ví, kde je její místo a ví, že s tím nemůže vzhledem k okolnostem nic dělat.
Zkrátka - doporučuji. A jsem rád, že knihobudka mne vede a dodává perly, které někdo buď zahodí a nebo už je obžvýkal.
Další druhočtení po mnoha letech, tentokrát v obrysu Čtenářské výzvy, ale tak jako tak mne zajímalo, jestli mnou ta kniha pohne tak jako před dvaceti lety. Pohnula. Jde ji samozřejmě číst jako prvoplánový popis padesátých let, ale to mne nelákalo ani napoprvé. Fascinuje mne pořád stejně paradoxní protipohyb, kdy se smyčky stahují a ukotvení v konkrétních lidech rozvolňuje, až příběh dospěje do tak otevřeného konce, že se ho až bojím domýšlet, a to ani není účelem. Kdo se chce pořádně nadechnout dusna, tohle je ten text...
Realita padesátých let, jak ji jadrně, hovorově a bez obalu pojmenovává mladá holka, která se, částečně i vlastní nerozvážností a drzostí zaplétá do mašinerie moci ... Příběh, co začíná ještě poměrně nevinně prázdninovou nudou v práci, vypořádáváním se s intrikami a pomluvami kolegů spolu s peripetiemi rodiny, kde schází otec, peníze i správné kádrové zařazení, postupně dynamicky graduje na výpověď, ve výsledku možná působivější než řada podobných knih - díky autentickému pohledu, jak doba donašečství a udavačství, těch malých osobních voleb obyčejných lidí mezi vyčůraným konformismem a strachem nebo nechutí přidat se k tomu, s čím vnitřně nesouhlasí, deformovala všechno a všechny.
Román, ve kterém mi nechybělo nic - příběh, tah a spád, silné emoce, nečernobílost i překvapivé zvraty, čtivý, osobitý a přirozený styl i přesah za příběhem.
Lidé v jakékoliv době chtějí pořád jen jedno a to samé...Mít kde bydlet, co jíst aby děti byly zdravé a hlavně šťastné...Na jednu stranu velice jednoduché....
Jenže ne, vždycky to šlo a jde.....
Myslím si, že žijeme v nejlepší době jakou jsme si mohli vybrat.....
Jít proti proudu nadšených 5* recenzí... ??
Nevím, zda mne zarazil více ne-styl knihy nebo reálný socialismus. Asi obojí, protože socialismus očima hrdinky resp. autorky mi připadal ne přehnaný, naopak naprosto reálný, ale divně až komicky emotivní a nejpřesněji řečeno „ujetý“. Každá další strana mi přišla jako další patlání a prostě se mi v tomhle patlat nechtělo. Jeden pokus stačil. Za mne třeba kniha Veverka v kleci lepší:o)
Tato doba je na místě připomínat a také o ní objektivně říkat těm, jež ji mají jako druhohory, jenže na 2.stranu a to je dle mého to nejhorší k této knize – není vám to aktuálně povědomé?? Možná ne pod hlavičkou KSČ a mávání červenou knížkou s hubou plnou socialistických ideálů, ale co třeba „občanské upozornění“ na to, že někdo nenosí roušku proti tomu zrádnému viru i když je 2km od lidí nebo šel někam kde neměl být nebo byl s více lidmi apod. A co teprve pracovně!! Ten nebo ta nedělá to, kdo má stále přestávky u kafíčka a souhlasí s velením na kterékoliv úrovni je odměněn na výplatě, jezdí si kam chce, dovoleno má víc než jiný…. jen to ostatní „nesmí“ vědět kvůli GDPR. Nemusím pokračovat s příklady, že?
Svěží, živoucí a výživný jazyk ponuré doby, kdy Bonzákům kvetla pšenka a dobří lidé živořili a umírali ve jménu hlouposti a zla. Zlá, zlá doba svlékající lidi do naha a prověřující, co v nás skutečně je. Světlo na konci dlouhatánského tunelu. Zbývá naděje.
Praha, červenec 1955. Nejsnazší přijetí ke studiu je na teologii, na ministerstvo se dá projít bez objednání, tajní se ani moc nesnaží být tajní, anonymní pomluvy se bez dalšího zakládají do kádrových materiálů, diktatura nikoliv proletariátu, ale ambiciózních konformistů vzkvétá. Ani to nepůsobí tak děsivě, protože pro Honzlovou jsou nakonec domácí potíže přednější než vykolejený svět a spíš se vyvzteká, než by se litovala. Jenže všeho do času.
Tak dobře napsaných knih je málo. Honzlová-román vypadá jako neupravované zápisky, přirozený projev, hovorová řeč, přitom ani slovo navíc a je v tom všechno: velké dějiny, malé dějiny, emoce, živí lidé - popsaní až hmatatelně přesně, dobráci i mizerové. Honzlová-člověk působí autobiograficky a asi do značné míry bude, takže je při své drzosti a tvrdohlavosti úžasně reálná a nestrojená, žádná vznešená hrdinka, prostě holka, která se stará o rodinu jak může, a mezitím se stihne pobavit nebo pohádat s kamarádem, protože ji nechce pokřtít, když si to ona usmyslí.
Nahlédnutí do 50. let sugestivní a vypovídající jako málo jiných, při vší bídě občas veselé a s jedinečným závěrem.
Štítky knihy
Praha 50. léta 20. století komunismus autobiografické prvky socialismus udavačství exilová literatura exiloví spisovateléAutorovy další knížky
2001 | Honzlová |
1991 | Nebe, peklo, ráj |
1991 | Samožerbuch - Autofestšrift |
1999 | Krátké setkání, s vraždou |
1994 | Hnůj země |
Skvělá knížka, která ve mně zanechá stopu. Je literatura a Literatura - Honzlová je ta s velkým L.