Honzlová
Zdena Salivarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533863/bmid_honzlova-65e9eb1238305.jpg
5
567
567
Zpívá svůj sedmikráskový protestsong. Diktatuře proletariátu pod okny. Červenec roku 195* zalil i pražský oblouk Vltavy poblíž Stalinovy sochy vedrem, ale jednadvacetiletá Jana Honzlová si léto neužívá. Zbytek Státního souboru písní a tanců Sedmikrása, kde doteď zpívala světu o lepších zítřcích, se i s papaláši a tajnými odjel družit do Finska, zatímco ona tvrdne v kanclu a očekává průtrž mračen. Tuší, že s ní takzvané lidově demokratické zřízení zúčtuje za prostořekost, s níž se stavěla k budování socialismu. Upřímnost se za onoho času nenosí, a kdo nedrží basu se soudruhy, jde proti nim a hůl se na něj vždycky najde – pokud včas nepodepíše. Zvlášť pokud jde o holku z rodiny vyvlastněného živnostníčka, jejíž kádrový profil nevylepšují ani živel uprchlý do zámoří, ani mukl z lágru, natož umlácená matka rodu, jehož zbytky kolikrát nemají co jíst. Dívka ze zchátralého pavlačového domu v Karlíně by mohla papalášům z ÚV vyprávět, co je to správně podvyživený proletář. Na vlastní kůži cítí, že ji osud nahnal v mizernou dobu na šílené místo, avšak múza Josefa Škvoreckého bravurně vylíčí její vůli zůstat sama sebou: bezmocnosti, udavačství i tragédii navzdory. Výjimečná výpověď o chorobné budovatelské křeči 50. let. Exulant Ferdinand Peroutka dílo označil za nejlepší český román napsaný po druhé světové válce. „Umět skrze řemeslo spisovatelství mluvit v tolika různých a protichůdných rovinách uvnitř každé postavy a mít tuto vrstevnatost v celé stavbě knihy – to znamená umět říct, co je to skutečnost života.“ – Alfréd Radok, 1973. „Honzlová je houževnaté, vzdorné a nepoddajné děvče – a především úplně normální, přirozené až k nevíře. Za nic na světě nechce mít něco společného s něčím nepřirozeným, násilnickým. () Jenže kostky už byly vrženy a zbývá jen čirá, konkrétní, přímo fenomenologická lidská bolest.“ – Svobodné slovo, 1990. „Obraz duchovní bídy, zřetelný v jednání většiny členů souboru, brutálního domovníka, ministerských úředníků aj., přerůstá ve svědectví o fungování totalitního systému, založeného na negativních lidských vlastnostech, kdy se jakékoli vybočení z řady chápalo téměř jako zrada na dělnické třídě.“ – Slovník české literatury . „Honzlová, s tebou se absolutně nedá nic dělat, seš dívčí pásek a pásek zůstaneš.“ Čímž mi poměrně polichotil. Odpověděla jsem mu, že se ještě vynasnažím, jelikož je mi známo, že žádný mladý člověk není pro nás ztracen, a že přestanu nosit ten kosmopolitní účes a kapsy na sukni nebudu už nikdy mít větší než pětkrát pět. Nakonec jsem poznamenala, že pásci ale vždycky byli v každé společnosti progresivní element. „Co je na tobě progresivního,“ zařval, až se mu dláždění od chudého tatínka zaviklalo. „Nemám ráda stojatou vodu, pomluvy, lhaní a krupičnou kaši,“ řekla jsem klidně. „Pročež si myslím, že bych mohla bejt nápomocná při velký proměně světa.“... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2023
,
OneHotBook
Interpreti: Denisa Barešová , Pavel Soukup
více info...
Přidat komentář
Moc pěkně napsaná kniha z tohoto období a naopak si myslím, že je dobře mít jí jako povinnou četbu. Jediné co mi dělalo problémy, byla některá slova, která jsem neznala přesto že jsem v té době žila. Je mi 70 let. Konec byl moc smutný. Knihu doporučuji
Skvěle napsáno, silné svědectví o hnusné době raných padesátých let. Člověk je rád, že se narodil o desítky let později. Jak někdo trefně napsal níže, Salivarová to napsala tak, jak by to její muž nedokázal.
Doporučuji!
Hrdinka mě chytila hned od prvních stránek. Kniha se výborně četla přesto, že doba to byla šílená. Bezútěšnost, nesvoboda a nespravedlnost z příběhu jen čiší. Nezbývalo než sympatické hrdince fandit. Jak mi obvykle nevyhovují otevřené konce, tak tady jsem za něj ráda.
Útlá knížečka spisovatelky, která ovšem hravě strčí do kapsy všechny ty rozmáchlé, mnohoslovné a často i samoúčelně filosofující oceňované autory od Kohouta až po Kunderu. Naprosto lidsky pravdivě je zde popsáno, jak ve skutečnosti vypadalo ono radostné budování socialismu v Československu, jací lidé ho budovali a taky jací a jak tím skutečně trpěli. Jistě, velmi bezútěšné, až bolestné, ale rozhodně ne samoúčelně. Fascinující jsou i takové detaily z tehdejšího života, jako je chudoba (až komicky působí Janina "povinnost" uložit z maličkého platu peníze na spořící účet a následně vybrání té samé částky ještě ten samý měsíc - protože živí ten zbytek rodiny, se kterým žije...) a sugestivní obraz vnitřní zchátralosti a rozkladu společnosti, kterou dodnes někteří vzpomínají se slzou v oku ve vazbě na patologickou nenávist k jistě ne dokonalému dnešku, který je o parníky (přece jen i lidsky) někde jinde, než byla ona doba, kterou Zdena Salivarová dokázala popsat v nejlepších intencích toho nejkvalitnějšího, co u nás v literatuře vzniklo. Nikdo se za chvíli nebude prokousávat složitostmi Žertu, časově pozdějšími Nesnesitelné lehkosti bytí či Kde je zakopán pes, ale nikdo by (ve vlastním zájmu) neměl pominout prakticky neznámé a přitom docela klíčové dílo české literatury, týkající se oné tolik bolestné doby první fáze budování komunizmu u nás.....
Ne že by člověk netušil, co se tady v té době dělo, ale stejně...po přečtení běhá mráz po zádech. Pro všechny ty, co vzpomínají na "staré zlaté časy".
Jedna z nejpůsobivějších knih, které jsem kdy četla. I když je to už hodně dávno...
Jedna z mých TOP knížek. Už jsem ji četla 3x a opět nezklamala. Vím že spousta lidí si v té době žila po svém, režim ne-režim . . . hlavně že bylo co jíst, pít, byl "mír" . . . Osobně ale hltám knížky z té doby a nechápu, jak by to někdo mohl chtít zpět. Asi to sem nepatří, ale dnes jsem tiskla pro kamaráda k narozeninám Rudé Právo z 2.12.1974 a jen při prolistování se mi udělalo mdlo. Proto každá kniha popisující krutosti té doby měla být oceněna. Honzlová je navíc úžasně čtivá a jediné co bych jí vytkla, je závěr. Trochu moc tragédií v jinak vtipné knížce. Osobně to ale odpouštím...
Ještě dlouho jsem proklínala mojí profesorku literatury, že nám tu knihu uložila jako povinnou četbu!
knížka, kterou mám doma a jedna z mála ke které se po čase moc ráda vracím a znova čtu
zachycení socialismu v příběhu o obyčejných lidech. Kniha je napsaná s opravdovým citem, takže porozumí každý.Bylo mi Jany líto.
Velmi čtivá kniha z neveselých dob budovatelského nadšení. Je otázkou kolik autobiografických situací v ní Zdena Salivarová opravdu zachytila, nicméně i přes husí kůži se dílo většinou čte skoro samo a zobrazuje doby počátků socialismu u nás z pohledu (dnes tak populárního) obyčejného slušného člověka. Jedinou výtku mám k přílišnému tlačení na pilu tragičnosti, ke kterému se autorka v závěru uchyluje, neboť právě ta opravdovost a běžnost života hlavní hrdinky v první polovině knihy v kontextu pokřivené reality tehdejší doby je sama o sobě velmi tragická a není ji - dle mého názoru - třeba navyšovat závěrečným děním. Každopádně doporučuji k přečtení, mne paní Salivarová velmi překvapila.
Přečtení této knihy mi zachránilo maturitu z češtiny.. Nejde jí tudíž nemilovat :)
Knížka se čte sama, celý příběh je i přes tragičnost Janina osudu vyprávěn s ironickým nadhledem a vtipem dvacetileté mladé ženy. Jen ten konec už mi přišel trochu "přes čáru"....
Skvělé, asi nejlepší zachycení komunistické totality u nás. Je stravitelnější, civilnější a realističnější než Orwell, ale člověk se prostě nevyhne tomu srovnání. Nejsilnější scéna: bezmoc nad zabitou kočkou a cynický smích pana Bonzáka.
Skvělá knížka, skvělý styl. Je to napsáno moc hezky, děj jsem ani nevnímala. Čte se to samo. Salivarová knížku napsala tak, jak by její muž nedokázal:-)))
Dechberoucí pavlačová story... Malí velcí hrdinové: Hugáč, paní Pelikánová, Jana
Štítky knihy
komunismus autobiografické prvky socialismus udavačství
Autorovy další knížky
| 2001 |  Honzlová |
| 1991 |  Nebe, peklo, ráj |
| 1991 | Samožerbuch - Autofestšrift |
| 1999 | Krátké setkání, s vraždou |
| 1994 | Hnůj země |
Kniha ze které mrazí i při opakovaném čtení. Jana mě chytne za srdce při každém otevření této knihy a doslova trpím s ní. Pro mě jeden z nejsilnějších knižních příběhů.