Já, doktor(in) přehled

27.01.2025

Paní doktorku tak trochu od vidění znám z dětství - se svou na vlas stejnou sestrou kolem mě běhaly na základce i na gymplu (já jsem je tehdy jako všechny o pár let starší studenty měla v posvátné úctě), pak jsem ji nějakou dobu zpátky zaznamenala v jistém doku-reality pořadu, nějaké články z blogu jsem také už dříve četla. Když jsem na knihu narazila v knihovně, přirozeně mě zajímalo, kam to taková podobná "holka ze Zlína" jako já v životě dotáhla.
Je pravda, že hlavně první polovina knihy vyznívá dost depresivně (v několika komentářích jsem četla, že prý si paní doktorka "moc stěžuje"), ale kdo nikdy nebyl postaven do reality personálně zdevastovaného zdravotnického zařízení, nepochopí. Navíc v cizí zemi, v jazyce, který neovládá dokonale.
Při popisování boje s němčinou jsem měla nepříjemně živý flashback do dob, kdy jsem na gymplu vyjela, vybavená velmi slušnou angličtinou (uměla jsem snad někdy líp anglicky než tehdy, jako odchovanec jazykové základky, navíc těsně před maturitou?), na studijní pobyt do Skotska. Do mailů jsem rodičům a tehdejšímu příteli dennodenně brečela, že jim vůbec nerozumím! A to šlo s prominutím o hov.o - v případě paní doktorky šlo o zdraví jejích pacientů! To čiré zoufalství, že vy se snažíte rozumět, co můžete, ale nikdo se nesnaží, abyste rozuměli, a ještě nad vámi protáčí panenky, jsem při čtení přímo hmatatelně cítila.
Sama jsem lékařka, sice ne pediatr, ale dětští pacienti tvoří značnou, ne-li nadpoloviční část naší běžné "klientely". Zanedbávané děti, nepoučitelní, drzí a agresivní rodiče, kteří "mají na vše nárok" - ach ano, všude je to stejné a stejně smutné… A do toho služby, kdy si člověk nemá pomalu ani čas dojít na záchod (a pacienti po půlhodině čekání už v duchu sepisují stížnost na tu zlou doktorku, co si podle jejich představ někde popíjí kafe) - úplně stejná realita i v Česku; na dálku jsem zpětně trpěla spolu s paní doktorkou (akorát to díky bohu ona měla v Deutschlandu aspoň adekvátně zaplacené).
Ještě jedna důležitá věc, co zde byla vyřčena a co si málokdo mimo medicínu uvědomuje - služby jsou (nejen) pro mladého lékaře permanentní stres (a to i v době, kdy zrovna má tu vzácnou chvilku uvařit si to kafe) - a rozhodně ne lehký. Nejhorší je na tom pocit vlastní nedostatečnosti, pocit, že když nastane situace XY, tak to nezvládnu, špatně zhodnotím, nesprávně rozhodnu… Stejně jako paní doktorka se ptám - dá se tohle zvládnout ve zdraví až do důchodu?
Sečteno a podtrženo - z knihy si odnáším dvě zásadní věci: 1) všude je to stejné a všude to mladí doktoři prožívají stejně, a 2) vlastně mě vůbec nemrzí, že neumím německy a tím pádem pro mě odsun na Západ nebyla po škole reálná možnost - v práci stres a honička stejné, ale aspoň jsem doma, s rodinou.
Knihu bych určitě doporučila k přečtení všem medikům, kteří ještě mají ideály, jako přípravu na realitu práce ve zdravotnictví. Co si z ní vezmou laici, to si úplně nejsem jistá - ono totiž to líčení toho, jak to skutečně funguje (resp. nefunguje) opravdu může vyznít jako „stěžování si“. Akorát že není - kdybych to psala já, tak by to pravděpodobně vypadalo velmi podobně (jenom by to nebylo tak zajímavé, protože by se to neodehrávalo v Německu).

12.12.2024

....velmi zajímavé. K mému překvapení to Německu zdaleka nefunguje tak jako u nás. Myslela jsem, že tam jsou trochu napřed. Nabitý den tady u nás bývá také, ale spíš mě překvapilo, v kterou denní dobu chodí rodiče s dětmi k lékaři, jejich přístup. Zajímavé