Jak tvrdí Pereira přehled
Antonio Tabucchi
Antonio Tabucchi (1943), jeden z nejvýznamnějších představitelů současné italské literatury, je českým čtenářům znám z řady překladů (Pohled z druhé strany, Sny o snech, Rekviem, Indické nokturno, Ztracená hlava Damascena Monteira). Román Jak tvrdí Pereira nás zavádí do horkého letního Lisabonu roku 1938, kdy na Portugalsko doléhá tíha Salazarova fašistického režimu. Stárnoucí novinář doktor Pereira žije svými vzpomínkami a neměnnými návyky, překládá francouzské katolické spisovatele 19. století do kulturní přílohy deníku takzvaně nezávislého Lisboa a o politiku se příliš nestará. Jistá setkání ho však přimějí zamyslet se nad svým postojem a tak úplně se s osudem nesmířit. V roce 1996 natočil italský režisér Roberto Faenza podle této literární předlohy stejnojmenný film, v titulní roli s legendou světové kinematografie, nezapomenutelným Marcellem Mastroiannim, pro něhož to byla jedna z posledních filmových úloh.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2012 , AcademiaOriginální název:
Sostiene Pereira, 1994
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Jak tvrdí Pereira. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (16)
Rozsahom neveľký príbeh, ktorý dobre odsýpa. Nechýba profilovanie postáv, stupňovanie zápletky, ani uspokojivý záver, ktorý čitateľa poteší. 95%
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Jak tvrdí Pereira v seznamech
v Přečtených | 69x |
ve Čtenářské výzvě | 8x |
v Doporučených | 5x |
v Knihotéce | 40x |
v Chystám se číst | 35x |
v Chci si koupit | 7x |
v dalších seznamech | 2x |
Štítky knihy
zfilmováno fašismus italská literatura novináři Portugalsko rok 1938 Lisabon diktatura
Autorovy další knížky
2005 | Jak tvrdí Pereira |
1998 | Rekviem |
2004 | Ztracená hlava Damascena Monteira |
2006 | Pohled z druhé strany |
1994 | Sny o snech |
I malý, jak tvrdí Pereira, do svého světa uzavřený člověk, jak tvrdí Pereira, dokáže vystoupit ze svého stínu, dát si citronádu a omeletu a prostě udělat správnou věc, jak tvrdí sám sebou chvíli překvapený Pereira.
Díky formě psaní jsem si celou knihu myslel, že čtu zápis z výslechu a čím víc mi byl Pereira sympatický, čím víc jsem mu rozuměl, tím víc jsem se obával konce příběhu.
Pozornost čtenáře udržuje autorův cit pro drama, vypilování postav a vykreslení atmosféry tehdejší doby a diktatury v Portugalsku.