Julius Caesar

09.02.2024 5 z 5

Mohl by mi někdo vysvětlit, proč se tahle hra jmenuje Julius Caesar, a ne Marcus Brutus?
Příběh začíná tím, že se spiklenci rozhodnou pro politickou vraždu, neboť senát se chytá prohlásit Caesara králem, a končí bitvou u Filipp. Vypráví především o Brutově lásce k Římu (která překoná i jeho upřímnou lásku k Caesarovi), dál o Brutově empatii vůči mladému sluhovi, respektu k manželce Porcii, a samozřejmě o jeho statečnosti, svědomitosti a rozhodnosti nejen v prohrané bitvě.
A když už se Shakespeare rozhodne pojmout Bruta jako hrdinu (na rozdíl třeba od Danta!, srov. ostatní komentáře), udělá to, samozřejmě, mistrně: Brutova politická řeč po zavraždění Caesara je asi nejlepší projev, který jsem kdy četla/slyšela. (A mimochodem taky nejvíc demagogický, manipulativnější než projev Antoniův, protože svojí sofistiky si nejspíš není vědom ani řečník, tj. Brutus, sám.)

Dobře, ale PROČ je tu Brutus kladným hrdinou?
Shakespeare byl asi těžko republikánem a jeho argumentace ničím nepřipomíná renesanční monarchomachismus, tj. směr politické filosofie tvrdící, že špatného vladaře je možno svrhnout, chová-li se jako tyran. Caesar totiž nedostane možnost chovat se vůbec nijak, je zavražděn ještě před korunovací, vadí už samotný koncept samovládce.
Cassius na začátku hry vysvětluje svoje důvody ke spiknutí tím, že Caesar není pravým bohem: vždyť prodělal zimnici a jednou se málem utopil v Tibeře. To opět není argument, který by použil Shakespearův křesťanský současník (vždyť Kristus trpí bolestí a před ukřižováním pláče v Getsemanech, aniž by to nějak umenšovalo jeho božství). Zato je to argumentace, kterou opravdu používali sami Římané: Caesar, jenž prošel apoteózou už za života, pro ně byl "udělaný bůh", lidský výtvor.
Hra nabízí právě ten úhel pohledu, který by asi zaujal nábožensky konformní římský republikán 1. století, ne alžbětinský křesťan, jímž je autor. (Byť, samozřejmě, obsahuje spoustu anachronismů, nejspíš úmyslných, jako je Brutus v županu. :D)

Takže Shakespearův Julius Caesar je, myslím, jakousi literární obdobou renesančních obrazů, které objevují historickou perspektivu; pročež římské vojáky, třeba u Kristova hrobu, začínají vykreslovat opravdu jako Římany, nikoli s tvářemi a v oděvech svých současníků. Velkolepé vykročení ze středověku. A možná i důvod, proč se Shakespearovo pojetí Bruta podstatně liší od Dantova (?).
A ano, pořád zůstává otázka, proč si dramatik z římského myšlení vybral zrovna republikánský, a ne císařský narativ (protože hrdinou "Julia Caesara" stále mohl být, ehm, Julius Caesar). Nicméně já osobně jsem ráda, že to udělal. Překrásný divadelní pomník Caesarovi postavil - právě v polemice se Shakespearem - George Bernard Shaw ("Caesar a Kleopatra"). Tudíž příznivci Caesara, jako třeba moje maličkost, nepřijdou zkrátka, a zároveň díky Shakespearovi máme i druhý, méně obvyklý pohled na věc, tedy Bruta-dobráka, kterého by člověk objal a poplácal po zádech. A druhé pohledy jsou vždycky potřeba. :)

09.01.2024 4 z 5

mirektrubak

Julius Caesar nepatří k nejoceňovanějším Shakespearovým hrám. Je to vcelku pochopitelné, myslím. Na první pohled se opravdu zdá, že tady něco chybí. Hloubka Hamleta, mrazivá atmosféra Macbetha, beznadějná osudovost Leara nebo veronských milenců. Nenarazíme ani na precizní monology Richarda III. A humorná scéna byla v celé hře jen jedna, hned na začátku (ale to nereklamuji, vůbec ne, Shakespeare je v mých očí tím lepší, čím méně chce být vtipný).
Přesto má hra co nabídnout, rozhodně. Protože je sice historická, ale přitom není. Ani ne tak proto, že si mistr William historická fakta pozměňuje ve prospěch toho, co nám chce vyprávět, na to už jsme si o něj zvykli. Je to víc proto, že jeho hlavní téma je výsostně aktuální: manipulace prostřednictvím řeči. Nejprve Cassius přivede pomocí vhodné kombinace argumentů a lichotek na stranu spiklenců Bruta. Později (a zde jsem vnímal hru jako nejvíc působivou) dokážou nejprve Brutus a po něm Antonius pomocí veřejných promluv ovládnout lid a tím změnit politické směřování Říma. A platí, že největší dopad mají ty nejvíc cynické lži, no prostě populismus jak ho dobře známe i dnes, jakkoli bychom ho raději neznali vůbec.

Ke kladům hry patří i to, že nám divákům nepředkládá přehledný konflikt zla a dobra. Nejsou zde sprostí vrazi dobrého krále, ale ani hrdinní ochránci republikánských ideálů bránicí milovanou otčinu před nástupem diktátora. Své motivace sice muži s dýkami popisuje vzletně a šlechetně, ale je snadné vidět, jak si lžou do kapsy - zde je opět na scéně manipulace jako hlavní téma. Tentokrát ta, kterou se tribunové snaží obalamutit sami sebe.
Personálně jsou v centru hry Brutus a Antonius (atentát se odehraje relativně krátce po začátku, takže je to nakonec takový Caesar bez Caesara :-), ale i zde nemáme jako diváci jasno, komu vlastně "fandit". Brutus je sice zrádce, ale jeho důvody vypadají částečně ušlechtile, je to mladý muž se zdravým jádrem, jen trochu (trochu hodně) ztracený sám v sobě (podle pana Hilského je to předobraz a předchůdce Hamleta, ale já tam podobnost moc neviděl). Antonius je sympatický svojí věrností mrtvému příteli, ale jeho lži lidem jsou cynicky nehorázné, v cynismu a účelovosti manipulace Bruta hravě trumfne!

Jak to u Shakespeara bývá, nenechá nás v klidu ani potom, když spadne opona. Nechá nás přemýšlet o odpovědnosti za věci veřejné. O síle loajality k obci, k manželce, k příteli a o jejich vzájemném vyvažování.
A zejména záměrně nechává otevřenou otázku, za jakých okolností je násilný akt ospravedlněný. Klasické morální teorie sice říkají (shodne se na tom Kant s Katechismem katolické církve, třeba), že cíl neospravedlňuje prostředky a skutek zůstává špatný, i když sleduje dobrý cíl. Sv. Tomáš Akvinský tvrdí, že skutek je dobrý, když je dobrý v každém aspektu a je špatný, když je cokoli v něm špatného. A vražda navíc patří do kategorie intrinsece mala, tedy skutků, které jsou "vždy a nutně špatné". No jo, jenže také všichni víme, že z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem, že? V mých očích se Caesarovi vrazi neospravedlnili, ale na obecnější rovině, v jiné historické situaci... No, jak už jsem říkal před chvilkou, Shakespearova dramata nás v klidu nenechávají, mluví přes ta staletí přímo do našich současných dilemat.

v Právě čtených	1x
v Přečtených	94x
ve Čtenářské výzvě	2x
v Doporučených	2x
v Knihotéce	21x
v Chystám se číst	17x
v Chci si koupit	6x
v dalších seznamech	3x

2015	Romeo a Julie
2010	Hamlet
2011	Zkrocení zlé ženy
1994	Sen noci svatojánské
1964	Othello

Julius Caesar přehled

William Shakespeare

Literatura světová Divadelní hry

The Tragedy of Julius Caesar, 1599

Můj komentář

Nové komentáře (7)

Související novinky (0)

Citáty z knihy (0)

Kniha Julius Caesar v seznamech

Štítky knihy

Autorovy další knížky