K domovu se dívej, anděle přehled

Oceňované dílo, které ocení fajnšmekři, milovníci rozvláčných uměleckých popisů, milovníci literatury jako takové, milovníci poezie a snad i další čtenáři. Bohužel Wolfe byl tak trochu šílenec, psal jak blázen, co ho zrovna napadlo, ale nedokázal napsat jediné "normální" souvislé dílo. I tento vlastně jeho jediný román mu sestavil redaktor Perkins. Pro mě bylo z větší části čtení spíš utrpením prokousat se těžko stravitelnými pasážemi, kterých bylo bohužel mnohem víc, než normálního vyprávění, které mělo jakýsi děj a řád. 40%, 10. 3. 2024.

(SPOILER) Jsem na sebe pyšná, že jsem těch 650 stran dočetla. Asi jako kdybych uběhla půlmaraton.
Pod pojmem lyrický román jsem si představovala něco jiného. Něco bez takové snůšky nesympatických, hysterických postav, které ve mně vyvolávaly pocity ošklivosti a pohrdání. Dlouhé pasáže mi přišly nezáživné a zdlouhavé. Pak ale zase následuje strhující kapitola nebo odstavec:
„Její oči se neupíraly na Bena, nýbrž na obličej matčin. Všichni zůstali podle tiché dohody vzadu, ve stínu, aby tělo, jemuž Eliza dala kdysi život, bylo teď zase její. A nyní, když jí již nemohl odpírat, kdy již od ní nemohl s bolestí a odporem odvracet své divoké jasné oči, seděla Eliza vedle něho, u jeho hlavy, a drsnými udřenými dlaněmi svírala jeho studenou ruku.“
„Byl říjen a listí se chvělo. Začínalo se šeřit. Slunce již zapadlo, řetězy hor na západě zmizely v zimavé purpurové mlze, ale západní obloha stále ještě hořela rozervanými oranžovými pruhy. Byl říjen.“
Celkově jsem rozpačitá. Připadá mi, že si autor v rámci psychoterapie potřeboval své dětství a rodinu prozkoumat a že si to psal hlavně pro sebe. Já jsem si při nahlížení do jeho světa připadala jako vetřelec. Na druhou stranu uznávám, že kniha má určité kouzlo.