Kniha neklidu přehled

18.10.2024

Jedním slovem geniální. Nakonec už jsem si do deníku nekopíroval celé pasáže, ale jen čísla odstavců, protože toho bylo tolik... Až jsem měl pocit, že už nemusím / nemůžu sám psát, protože Pessoa to všechno řekl (lépe) za mě. Tak přesně mi to mluví z duše, až mě z toho mrazí. Jestliže můj vlastní život mi připadá k nepřežití a k nevydržení kvůli vší bolesti, kterou cítím a uvědomuji si, pak nechápu, jak to mohl vydržet on. (Že hodně pil, mě opravdu nepřekvapuje.) Tuto knihu bych měl takříkajíc číst stále znovu (a nebudu, protože na to nemám sílu), abych si uvědomil, kde je moje místo, abych se zbavil všech marných nadějí, abych si příliš nezoufal nad svým trápením a pokorně ho snášel, protože nic jiného mi nezbývá. Ale raději se na to budu snažit prostě nemyslet. Zapomenout a žít jako zvíře, jak o tom Pessoa opakovaně píše. Zapomenout na sebe ve svém snění, stejně jako on. Číst tuto knihu pro mě bylo obrovskou útěchou v tom, že nejsem sám, kdo se na světě takhle cítí (kdo udělal se světem stejnou zkušenost), protože já svět a sám sebe vnímám velmi podobně, ale současně utrpením v tom, že mi potvrzuje, že nejsem blázen, že má bolest je zcela nevyhnutelná a logická, stejně jako jeho, a že nemůžu očekávat nic jiného, než že to bude pokračovat a prohlubovat se...

17.05.2024

Zdá se mi, že čistá literatura má dvě tváře – kafkovskou a Pessoovu. Ač jsou oba na opačném konci spektra, při jejich čtení se mě zmocňuje myšlenka, že přesně takhle má Dílo vypadat. Na jedné straně máme téměř čistě dějovou prózu s minimální obrazností, jejíž bohatství vyplývá z interpretací, které se v nepřeberném množství klubou až mimo text; na druhé knihu vysoce poetickou, ve které se děj rozplývá v myšlenkovém bohatství jinak poměrně přímo interpretovatelného textu. Oba si protiřečí a doplňují se navzájem.
Pokud čtete literaturu kvůli jejímu bohatství, zkuste do Knihy neklidu alespoň nahlédnout – třeba tam předchozí čtenář nechal založenou stovku.