Kořeny ženské spirituality přehled

21.08.2023

Mám pocit jako kdybych právě otevřela dveře do jiného světa, který se ale nachází uvnitř mě. O tom, že existuje mužská a ženská energie jsem věděla už dlouho, nicméně po přečtení knihy se dostavilo obrovské uvědomění. Knihu jsem četla se záměrem dozvědět se něco o samotné ženské energii a to se mi podařilo. Zda kniha obsahuje historické nepřesnosti nedokážu posoudit, možná ano, i tak mě ale duchovně obohatila.

Kniha by se měla jmenovat spíše "Kořeny ženské spirituality tak, jak by se nám zamlouvaly" nebo "Kořeny ženské spirituality jak si je představujeme/jak jsme si je vysnily, aby odpovídaly našemu ideálu a zvedaly nám sebevědomí". Musím říct, že když jsem do ní před pár lety nahlížela poprvé, musela jsem si ji dávkovat, protože mě velmi odpuzovalo množství zkreslení a dezinterpretací, které autorka přebírá ze svých velmi jednostranně zaměřených zdrojů.

Ačkoli Dubinová přiznává, že nejde o žádný odborný text, přesto často manipuluje s fakty a tvrdí, že někdejší převaha ženského živlu je vědecky doložená věc. Není. Naopak, daleko víc důkazů či alespoň náznaků hovoří proti ní. Přesto se určité feministické kruhy nehodlají své iluze vzdát (jak z podobných knih vidíme) a odmítají práce, které jsou k někdejšímu výlučnému postavení ženy ve společnosti kritičtější, jako je například (autorkou nelibě vnímaná) kniha Cynthie Ellerové "The Myth of Matriarchal Prehistory: Why an Invented Past Won´t Give Women a Future".

Žasnu nad tím, jak autorka (hebraistka!) může uvádět tak hrubé chyby, jako například, že v době Ježíšova ukřižování byl císařem Augustus. O vylíčení počátků křesťanství nemluvě, to se v jejím podání scvrklo na obvyklá klišé o zlé církvi, která potřela všechny výdobytky prvotního křesťanství. O široké škále herezí a skutečném vývoji počátků církve není v knize ani zmínka. Tvrdí, že Marii Magdalenu uctívali "kataři a albigenští", jenže kataři je alternativní označení pro albigenské, Dubinová se tedy neorientuje ani v základních pojmech. A to už vůbec nemluvím o tom, že přisuzovat katarům víru v blízký, až manželský vztah Magdaleny a Ježíše, je rovněž nepodložená domněnka, která pochází z pera vyšetřovatelů. O tom, co si o vztahu Magdalena a Ježíše mysleli sami kataři, žádné zprávy nemáme (např. kniha "Pokřtěni ohněm" od Davida Zírala).

Všimněte si, jak často dnes ženy autorčina typu používají raději výraz "joni" než pochva a podobně. Před čím utíkají, proč se před těmito slovy schovávají? Raději nějaký cizí, vzdálený název než otevřít ústa a čelit svému strachu z českého slova?

Občas je text opravdu absurdní. Dubinová třeba popisuje "nepatriarchální" verzi mýtu o Gaie, aby čtenářkám přiblížila onu starou ženskou historii - a vzápětí v poznámkách přizná, že tato verze mýtu je novodobá smyšlenka! Dokazovat cokoli něčím smyšleným to chce opravdu hodně velkou absenci soudnosti. "Proč si myslíte, že je tahle osobnost/událost důležitá?" - "Protože jsem si to tak vymyslela a teď věřím, že to tak opravdu bylo." Budeme podobný přístup uplatňovat třeba i na současné osobnosti a události?

Plastičtější představu o labyrintech si udělejte spíše z knih Umberta Eca nebo Craiga Wrighta (třeba přechod bludišť do středověké architektury vypadal dost odlišně od toho, jak si to představuje Dubinová).

V jedné části textu autorka doporučuje jiným začít studovat a probrat se z myšlenkové zakrslosti. Já bych totéž doporučila jak jí samotné, tak lidem, co jejímu textu věří.

Když Gilgameš neposlechne Inannu a místo postele vyřeže paličky a bubínek, je to solárně orientovaný ignorant, který nectí bohyni, škodlivě oddělený od ženského živlu (ale podívejte se schálně do českého překladu Eposu o Gilgamešovi od Matouše - není tam, že by buben a paličky vyřezával Gilgameš, ale ona - Inanna, to docela zásadně mění situaci! Překlady jsou však ošidné, není jasné ani to, zda v básni zmíněný strom je vrba, dub či něco jiného, stejně tak vyřezané předměty nemusí být buben a paličky, ale třeba palice a koule, schválně se podívejte do vícera překladů, nejen českých, Gilgameš navíc není v básni obyčejným smrtelníkem, člověkem Inanně podřízeným ale je nazýván jejím bratrem, dále pak bohyně není o svůj trůn a lože ošizena, Gilgameš jí dřevo dá, dokonce z kmene, zatímco své předměty si vyřeže z kořene, tedy vlastně ze zbytků, někdy je to podáno dokonce tak, jako by oba předměty dala přímo Inanna Gilgamešovi za odměnu - a tohle všechno nám Dubinová a její pseudofeministické zdroje zamlčují. Jen tak mimochodem, ona divoženka Lilit v kořenech posvátného sromu vůbec není Lilit, v originále je na tabulce výraz "ki-sikil-lil-la-ke", což může být jakýsi duch (i vodní), sova a podobně, s Lilit tohoto tvora spojil Samuel Kramer, jak známo velký lilitofil, který viděl Lilit i na onom známém Burneyově reliéfu, ač má jít spíš o bohyni Inannu samotnou). Když neposlechnou Boha Adam s Evou a ochutnají zakázané ovoce, je to považováno za jejich "první odvážný a samostatný čin". Proč? K čemu ten dvojí metr, jiný na Gilgameše a jiný na Adama a Evu? V podobném duchu je koncipována celá kniha. Neobjektivní agitka, která má posílit ženské sebevědomí. Ale k čemu? To už opravdu nemáme zapotřebí. Je to, jako když si v 19. století nacionalistické kruhy potřebovaly dokazovat slavný původ svého národa a vymýšleli si slavnou historii prostřednictvím falz (Ossian, Rukopisy,...). Pokud chcete hlouběji nahlédnout do problematiky mužů a žen v pravěku, sáhněte raději po knize Kamily Remišové-Věšínové (mimochodem, také velké feministky) "Gender a pravěká společnost".

V závěru autorka říká, že končí doba Bible, jíž je třeba poděkovat, přijmout ji jako svou minulost a propustit. Nevím, zda se smráká nad Biblí, ale mám spíš dojem, že bychom takto měli naložit s Velkou bohyní. Nač zakládat svou hrdost a sebevědomí na uměle a účelově vytvořeném konceptu?