Král Lear: tragedie o dvacetišesti scénách přehled
William Shakespeare
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Král Lear: tragedie o dvacetišesti scénách. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (38)
No tragédie jak se patří. Je to přehlídka většinou těch špatných vlastností, až na snad 2-3 vyjímky. Ale bavilo mě to číst.
Shakespearská klasika z jeho tragického období. V mnoha aspektech mi připomínala Hamleta a Othella, novinkou bylo šílenství hlavního protagonisty. Téma otcovské lásky a vznětlivosti je rozhodně nadčasové, vzhledem k třídním rozdílům, které jsou dnes z velké části překonané - (například vztah Edgara a Edmunda) jsou některé pasáže hůře akceptovatelné, a autor použil řadu simplifikací, ale rozhodně kvalitní dílo, které si zaslouží přečíst/zhlédnout.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (3)
„Zdalipak víš, proč má člověk nos prostřed obličeje? Nevím. Aby měl oči po stranách a vykoukal, co nevyčichá.“
„Toť kletba doby, že pomatení vedou slepce.“
„Kdo klesne na dno, má vystaráno: může už jen vzhůru. (IV.1. 3–4)“
Kniha Král Lear: tragedie o dvacetišesti scénách v seznamech
v Právě čtených | 4x |
v Přečtených | 798x |
ve Čtenářské výzvě | 34x |
v Doporučených | 23x |
v Knihotéce | 219x |
v Chystám se číst | 123x |
v Chci si koupit | 19x |
v dalších seznamech | 11x |
Štítky knihy
zfilmováno anglická literatura divadelní hry králové tragédie rozhlasové zpracování historická dramata rodiče a děti anglická dramataAutorovy další knížky
2015 | Romeo a Julie |
2010 | Hamlet |
2011 | Zkrocení zlé ženy |
1994 | Sen noci svatojánské |
1964 | Othello |
Geniální, ostatně jako celé Shakesepeareovo dílo. Nicméně dovolím si dvě asi trochu narušující poznámky:
1. Proč ubírám jednu hvězdu pochopí každý, kdo četl stejně geniální povídku z Knihy apokryfů Karla Čapka "Goneril, dcera Learova".
2. Když jsem byl v pubertálním věku na školním povinném shlédnutí zfilmovaného "Krále Leara", tak během nesmírně tragického konce této hry se někteří z mých vrstevníků začali smát. (Asi to bylo tím, že v období puberty si mladí lidé často neví rady s náporem citů a jaksi aby se neřeklo, že to na nich bude vidět, tak na nápor citů při seznámení se s tragédií reagují nahraným smíchem, jakoby tím dávali najevo, že oni jsou přece nad tím a netýká se jich to. Anebo prostě byli hloupí - při smrti filmového Vinnetoua by smíchem nereagovali. Měli, a někteří asi dodnes mají, problém odlišit cit a sentimentalitu.)
Náš skvělý učitel češtiny se tehdy k tomu smíchu svých svěřenců velmi kriticky vyjádřil, aby ale vzápětí připustil, že se v závěru zasmál i on sám, a to u věty, která se na konci Shakespearových tragédií objevuje opakovaně, a sice u věty: "Odneste mrtvé."