Šílený les přehled

předevčírem

Vážně šílený, pane Šlechto... Četla jsem jako předposlední knížku, takže jsem se potkala s postavami, o kterých vím, jak pokračovaly v příbězích. A super.
Inga se pak mihla v Útočišti v Hořících přízracích, ale jak se tam ocitla...

01.11.2024

V Krvavém pohraničí jsem vytýkala absenci nějakého cíle hlavniho hrdiny, tak tady už ten cíl je, i když opět mírně zahalen, protože člověk hned netuší, zda šílenství lesa bude hlavní bod a nebo jen ten okrajový. Nakonec si troufám říct, že to bylo tak napůl.
Hlavní hrdinka Inge byla krásným odrazem svého věku. Na jednu stranu hrr do všeho, ale zároveň v dost věcech naivní, i když věřila, jak toho ví hodně a rozumí světu. Měla opravdu štěstí v neštěstí.
Líbilo se mi, jak byl les vlastně popsán, jak žil a postupně trpěl lidi, až pohár přetekl. Bohužel pro vílí národ, který byl přinucený udělat nelehké rozhodnutí a samotný král přijal ještě těžší úlohu. Jeho závěr byl smutný a tím perfektní.
Co musím říct, autor se rozhodně nebojí krve a stinné stránky války se všemi hrůznými činy, kdy nezáleží, zda je protivník muž, žena nebo dítě. Jednu část jsem si opravdu musela nadávkovat.
Konec knihy byl řádně hořkosladký, ale díky tomu to působí tak nějak věrohodně a reálně, protože po bitvě už nikdy přece nemůže být nic tak, jako dřív a na bojišti někdo holt zůstane a přeživší si ponesou to prázdné místo v srdci.
Hřeb celé knihy je opět přednes Jiřího Wittka. Neskutečně mě jeho hlas baví a díky tomu mě vtáhne do knihy první větou. A klobouk dolu za tu orštinu. Co už na audioknize nebylo tak skvělé jsou ty hrozne dlouhé pauzy mezi kapitolami, kdy jsem občas pojala podezření, že se mi přehrávač snad vypl, jak dlouho bylo ticho.