Léčení duchem přehled

07.09.2021

Doba osvícenství a průmyslové a technologické revoluce byla prostě úžasná. Těch různých objevů! Těch nových informací! Těch expedicí a cest za hranice dříve poznaného a poznatelného! Bylo jen logické, že lidé, okouzleni svým vlastním rozletem, podlehli pocitu, že náš rozum bude brzy schopen obsáhnout veškeré lidské vědění. A duchovno a jiná přesažnost? Jen pozůstatek dřívější doby temna, postupně odsouzena k nevyhnutelnému zapomenutí.
Není divu, že autor jako Stefan Zweig, který tak dobře viděl do temných a složitých hloubek lidského nitra, pozvedl svůj hlas proti příliš technické a vědecké době a rozhodl se vykreslit portréty tří historických osobností, které tak či onak vnášeli do světa povědomí o tom, jak neprobádané (a neprobádatelné?) území je naše duše.

Zweig je skvělý stylista, takže jeho portréty jsou brilantní a vybroušená drobná díla – nic jiného bych ani neočekával. Můj prožitek z četby ale narušovala nezdravá zaujatost, kterou jsem ze čtení vnímal. Jasně, o Mesmerovi ani o Baker-Eddyové jsem do minulého týdne nevěděl, že existují, neznám jejich životopisy a nedokážu přinést důkaz o tom, že mistr Zweig překrucuje skutečnost. Některých věcí jsem si ale nemohl nevšimnout. Třeba, že když paní Baker-Eddyová (záporná postava) pilně pracuje na dosažení svých cílů, je to nazváno umanutým fanatismem. No, a to samé u Freuda (kterého Stefan Zweig obdivuje) je nazváno velkorysým projevem síly jeho vůle. Když Baker-Eddyová pracuje sama, vidí ji Zweig jako nesnášenlivou a nedůvěřivou, když pracuje sám Freud, dokazuje to „přemíru duchovní síly a jeho až bytostné zdraví“. Já vím, jsou to možná maličkosti a možná bych si toho vůbec nevšiml, kdyby nešlo zrovna o Zweiga, tedy autora, který mě dokázal, zejména ve svých románech, tolik nadchnout právě tím, jak věrohodní ve své mnohovrstevnosti jsou jeho hrdinové. Ale takhle... No, tohle mě prostě nebaví, pane Zweigu, nebaví, nebaví, nebaví!
Achjo.