Mechanický klavír přehled
Kurt Vonnegut Jr.
Kurt Vonnegut je jedinečný spisovateľ, ktorý mapuje neznáme krajiny a po novom pomenúva tie, ktoré už dobre poznáme. Jeho prvotina Mechanický klavír je mrazivým príbehom inžiniera Paula Protea, ktorý musí žiť vo svete ovládanom superpočítačom a riadenom strojmi. Proteova vzbura, to je typický Vonnegut – zábavný, smrteľne vážny a desivo sa približujúci skutočnosti. Pochmúrna logika tohto románu v čitateľovi miestami vzbudzuje smiech a miestami hroznú úzkosť. Dej plný čierneho humoru, fantázie a satiry hlbokým a zábavným spôsobom zobrazuje dilemu, pred ktorou stojí ľudstvo. Možno ho nazvať zábavno—pochmúrnou víziou Ameriky elektronického veku okorenenou množstvom výstižných satirických šľahov na adresu odľudštenej konzumnej spoločnosti. Nemieri však proti vede a technickému pokroku, je iba naliehavým varovaním humanistu pred ich zneužitím. Autor v nej ďaleko presiahol hranice vedecko-fantastickej literatúry.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2009 , Slovart (SK)Originální název:
Player Piano, 1952
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Mechanický klavír. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (53)
Za mně perfektní a nadčasová kniha, pro ty, kteří knihu zvládnou bych doporučil každému, zvláště nyní, a taky zvláště pro zaměstnané v korporátech a povinně pro workoholiky . Knížka pojednává o jedné z možností koexistence strojů a lidí a přítom je čtivá a až na některé pasáže velmi svěží.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Mechanický klavír v seznamech
v Právě čtených | 7x |
v Přečtených | 555x |
ve Čtenářské výzvě | 19x |
v Doporučených | 28x |
v Knihotéce | 303x |
v Chystám se číst | 205x |
v Chci si koupit | 30x |
v dalších seznamech | 5x |
Autorovy další knížky
2008 | Jatka č. 5 |
1979 | Mechanické piano |
1981 | Snídaně šampiónů |
1994 | Groteska |
1992 | Matka Noc |
Jedna z nejlepších a nejvýraznějších dystopií, jakou jsem kdy četl. Je dost zvláštní, že u nás vyšla za "socialismu", když ostatní sesterské knihy od Orwella a Bardburryho ani náhodou. A přitom je plus minus o tom samém. Vzpoura končí nakonec tím, že lidé, tedy ona masa, už jinak žít neumí a je jasné, že se vrátí k tomu, co bylo předtím. Ten konec je podobně jako u ostatních velkých dystopií pesimistický. Jenže když se dneska zamyslíme nad tím, co psal Vonnegut někdy na začátku padesátých let, z hrůzou zjistíme, že leccos tady už je. Dneska ve výrobě a zemědělství (a i tady díky strojům, z nichž některé se bez přímého lidského vedení neobejdou) pracuje tak třetina pracovních sil. Na druhou stranu realizace oné výroby (skladování a hlavně distribuce) vyžaduje mnohem větší množství lidí a to samé platí i pro jejich "obsluhu". Stroje sice zatím nedokážou nahradit lidi v oné sociální oblasti, jenže - vždycky bude někdo, kdo bude "tahat" za nitky. To dneska vidíme rovněž. Někdo, kdo druhé bude chtít ovládat, mít nad nimi moc a kdo se jim bude cítit nadřazen natolik, aby o nich rozhodoval i přes onu demokratickou fasádu, nebo dneska spíše jenom nátěr. Prolémem nikdy nebudou stroje, ale jako to bylo vždycky - ti, kteří o nich budou rozhodovat. A nebude to žádná AI. Ta se dá vždycky stejně jako lidé zmanipulovat a nebo prostě - vypnout. A nebo se dá použít zas a jen jako nástroj. A pak tady budou vždy parazitující jedinci, kteří si najdou cestu, jak si z toho mála, co vydělají oni u Vonneguta uživatelé automatů urvali zcela dost pro sebe, ani oni sami měli ten bezstarostný spokojený život. Takhle vypadá nás dnešní svět, necelých dvacet let po smrti jednoho z nejzajímavějších amerických spisovatelů XX. století a sedmdesát let po napsání této jeho knihy. Asi by to chtělo dát si panáka sumkliše, aby člověk přišel na jiné, veselejší myšlenky.