Mechanický klavír přehled

19.01.2025

Je to fascinující dystopie, která předběhla svou dobu. Vonnegut vykresluje svět, kde technologický pokrok a automatizace nahradily lidskou kreativitu a pracovní sílu. Na první pohled je tento řád dokonalý, ale pod povrchem se skrývá dehumanizace, nerovnost a frustrace.

Příběh Paula Proteuse, člověka, který se vzpírá tomuto systému, je varováním i nadčasovou reflexí naší závislosti na technologiích. Vonnegutův typický černý humor a ironie dělají z tohoto díla nejen výbornou satiru, ale i hluboké filozofické zamyšlení.

Kniha je sice autorovým debutem, ale už zde lze vidět jeho brilantní styl a schopnost popsat složitá společenská témata s nadhledem. Mechanické piano má silný přesah i dnes – v době, kdy se otázky automatizace a umělé inteligence stávají stále aktuálnějšími.

Četba mě donutila přemýšlet o hodnotě lidské práce, svobody a o tom, kam jako společnost směřujeme. Pokud máte rádi dystopie ve stylu Orwella nebo Huxleyho, tahle kniha by vám neměla uniknout.

Jedna z nejlepších a nejvýraznějších dystopií, jakou jsem kdy četl. Je dost zvláštní, že u nás vyšla za "socialismu", když ostatní sesterské knihy od Orwella a Bardburryho ani náhodou. A přitom je plus minus o tom samém. Vzpoura končí nakonec tím, že lidé, tedy ona masa, už jinak žít neumí a je jasné, že se vrátí k tomu, co bylo předtím. Ten konec je podobně jako u ostatních velkých dystopií pesimistický. Jenže když se dneska zamyslíme nad tím, co psal Vonnegut někdy na začátku padesátých let, z hrůzou zjistíme, že leccos tady už je. Dneska ve výrobě a zemědělství (a i tady díky strojům, z nichž některé se bez přímého lidského vedení neobejdou) pracuje tak třetina pracovních sil. Na druhou stranu realizace oné výroby (skladování a hlavně distribuce) vyžaduje mnohem větší množství lidí a to samé platí i pro jejich "obsluhu". Stroje sice zatím nedokážou nahradit lidi v oné sociální oblasti, jenže - vždycky bude někdo, kdo bude "tahat" za nitky. To dneska vidíme rovněž. Někdo, kdo druhé bude chtít ovládat, mít nad nimi moc a kdo se jim bude cítit nadřazen natolik, aby o nich rozhodoval i přes onu demokratickou fasádu, nebo dneska spíše jenom nátěr. Prolémem nikdy nebudou stroje, ale jako to bylo vždycky - ti, kteří o nich budou rozhodovat. A nebude to žádná AI. Ta se dá vždycky stejně jako lidé zmanipulovat a nebo prostě - vypnout. A nebo se dá použít zas a jen jako nástroj. A pak tady budou vždy parazitující jedinci, kteří si najdou cestu, jak si z toho mála, co vydělají oni u Vonneguta uživatelé automatů urvali zcela dost pro sebe, aby oni sami měli ten bezstarostný spokojený život. Takhle vypadá nás dnešní svět, necelých dvacet let po smrti jednoho z nejzajímavějších amerických spisovatelů XX. století a sedmdesát let po napsání této jeho knihy. Asi by to chtělo dát si panáka sumkliše, aby člověk přišel na jiné, veselejší myšlenky.