Milenec přehled
Marguerite Duras
Témou rozsahom neveľké, o to viac však strhujúce prózy Milenec z roku 1984 je prvý zmyselný zážitok, erotický vzťah pätnásťročnej chudobných belošky a o dvanásť rokov staršieho bohatého Číňana, zasadený do kulís lidnatého salónu, čínske enklávy Indočínskeho Saigonu. V novele, ktorá nesie zreteľné autobiografické prvky, rozohrala Marguerite Durasová dráma lásky bez budúcnosti, ktorá napriek svojej bezvýchodnosti vyniká telesnosťou a nevysloveným putom. O tom, ako výnimočná táto próza je, svedčí nielen skutočnosť, že v nej majú svoje korene všetky neskoršie postavy spisovatelčina diela, ale predovšetkým ohlas, ktorý novela vyvolala. Literárne text a poťažmo aj vzťah v ňom opisovaný boli síce označované za škandalózne, knihe sa napriek tomu dostalo hneď niekoľkými uznanie - za francúzske vydanie získala autorka prestížnu Goncourtovou cenu, za vydanie americkej cenu Paris-Ritz-Hemingwayovu. V roku 1992 previedol novelu unikátnym spôsobom na strieborné plátno režisér Jean-Jacques Annaud. „Vytvoriť bezvýchodiskovú situáciu je pre mňa ukojenie, ktorému sa hovorí literatúra,“ vyhlásila autorka a práve tieto slová sú pre Milenca viac než charakteristická. Konečne bola to práve Marguerite Durasová, ktorá bola v líčení mučivé erotické bolesti nedostižná.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Milenec. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (28)
„Jednou, už jsem byla v letech, ke mně na veřejnosti, v hale jakési instituce přistoupil muž. Představil se a řekl mi: ,Znám vás odjakživa. Všichni říkají, že jste zamlada bývala krásná, přišel jsem, abych vám řekl, že pro mě, pro mě jste teď krásnější než zamlada, vaši tvář mladé ženy jsem nemiloval tolik jako tvář, jakou máte teď, tu poničenou.“
--
Kdyby Lolitu vyprávěla Dolores, a kdyby to byla autobiografie a odehrávala se ve francouzské Indočíně, mezi rozbahněnými rýžovišti mezi rameny Mekongu unášejícími k Pacifiku mršiny tygrů a buvolů, v těžkém ovzduší slepeném pachy karamelu, pražených buráků a masa, jasmínu, prachu a kadidla, v garsonce s větrákem, postelí a náručí, a měla stejně silnou atmosféru, takhle by vypadala. Bylo jí patnáct a stála v pánském klobouku a zlatých lodičkách u té dravé řeky, když ji potkal její čínský milovník. Bylo jí ale sedmdesát, když o tom psala.
Bohudík o tom psala v sedmdesáti, protože psala stylem, od kterého se nedá odtrhnout, a nádherným poetickým jazykem. A to přesto, že píše spíš o strachu, šílenství a smrti než o lásce nebo o vášni. Je to nezvyklá a inteligentní kniha a já se nedivím, že ji tolik překládali, filmovali a že jí přiznali Goncourta (1984).
--
„Už vím své. Něco už vím. Vím, že krása ženy netkví v šatech, ani v kosmetice, v nákladných krémech, ani ve vzácných, drahých špercích. Vím, že tkví v něčem jiném. Nevím v čem. Vím jen, že ne v tom, v čem si ženy myslí.“
Hezký a zajímavý román dvou odlišných lidí a jejich vzájemně se prolínajících kultur. Líbilo se mi pěkně popsané prostředí a díky tomu se mi kniha pěkně četla. Hodně zajímavé. Po všech stránkách.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Ocenění knihy (1)
1984 -
Goncourtova cena
Kniha Milenec v seznamech
v Právě čtených | 3x |
v Přečtených | 273x |
ve Čtenářské výzvě | 22x |
v Doporučených | 13x |
v Knihotéce | 109x |
v Chystám se číst | 106x |
v Chci si koupit | 20x |
v dalších seznamech | 6x |
Štítky knihy
zfilmováno milostné romány erotika francouzská literatura autobiografické prvky rozhlasové zpracování Indočína milenci Goncourtova cenaAutorovy další knížky
1989 | Milenec |
1990 | Bolest |
1999 | Milenec ze severní Číny |
1962 | Je léto, půl jedenácté večer |
1996 | Anglická milenka |
Příběh francouzské dívky, která se narodila v Kočinčíně a v patnácti navázala sexuální vztah s čínským milencem vyvěrá z autorčina vlastního životního příběhu, který zachycuje s enigmatickou sevřeností, literárním mistrovstvím a velkou dávkou melancholie.
.
Právě ona ne-sentimentalita, prazvláštní smutek a autorčina upřímná zpověď dělá knihu tak nádherně tklivou, že to bere za srdce. Necelých sto stran je skutečně dechberoucím destilátem určujících zážitků jejího života. Psané slovo se stává obrazem a obraz symbolem: dívka s pánským kloboukem na přívozu přes Mekong, taneční střevíčky, černá limuzína, dům s modrou keramikou, zoufalá matka, bratři... Válím na jazyku exotická slova: Šolon, Mekong, Vin Long, Sadec a myslím na tu dívku, na její předčasně zestárlou tvář, na jejího čínského milence. Nechce se mi nic analyzovat, chci jen nechat příběh působit, stékat, chci cítit parné dusno roviny, slyšet matku, jak hraje na klavír, když domem protéká očišťující voda, slyšet houkání parníku...
.
Ten příběh je silný, protože se odehrává ve světě, který ještě není moderní jako dnes. Ve světě, kde ještě existuje tajemství, nedosažitelná žádostivost, ztracená láska a totální odloučení. Je to nadčasový příběh o první zkušenosti, o shazování dětské srsti, o duševním přerodu, o kráse o něčem jen a pouze snít.
.
Ještě dříve jsem znala stejnojmenný film, který je také výborný. A v neposlední řadě je úžasná i audio verze na Českém rozhlasu v podání J. Švrtecké