Nepohodlný policajt přehled

02.02.2024

Patříte mezi fanoušky true crime? Pak jste tady správně. Tentokrát je vypravěčem kriminalista Zdeněk Macháček, který přibližuje, jak to u nás v Česku vypadalo s organizovaným zločinem po pádu komunismu. Tehdy totiž mapoval drogovou scénu, odhaloval mafiány a spolupracoval s FBI, Scottland Yardem či Mossadem. Snažil se vymanit mimo zkostnatělé zvyky postkomunistické policie až byl postupem času mnohým trnem v oku. Stal se z něj Nepohodlný policajt.

Knih zaměřující se na vraždy se u nás v poslední době vyrojilo více než dost, a zabrouzdat do vod organizovaného zločinu byla příjemná změna. Člověk sice sem tam něco ve zprávách zaslechne, nějaké útržky se dočte na internetu, ale Macháček nabízí o něco ucelenější pohled na věc. A taky na to, jak jednoduše může zločin ve státě zakořenit a jak může ohrozit spravedlnost. Mnoho čtenářů asi nepřekvapí informace o některých bývalých či současných politicích nebo třeba našich dvou exprezidentech. Nicméně například zmínky o Karlu Gottovi byly poměrně nečekané. Obrázek si o tom všem však musíte udělat sami. Na mě třeba velice znepokojivě zapůsobil fakt, jak snadno se nevinný člověk může v demokratickém státě dostat do vězení.

Nepohodlný policajt vznikl na základě rozhovoru. Škoda, že v této formě nakonec i nezůstal, protože by působil živěji a přístupněji. Macháček čtenáři naservíruje spoustu zajímavých informací, ale také nepřeberné množství jmen a podrobností, až je trochu problém se v tom neztratit a udržet pozornost. Macháčkovo vzpomínání tak rozbíjí jen články z Reflexu doplňující dobový kontext. V tomto ohledu sice byly přínosem, nicméně jejich délka místy působila rušivě a člověk ztrácel nit, u čeho že to Macháček vůbec skončil. Nicméně pokud vás tématika organizovaného zločinu zajímá, tohle stojí za přečtení.

Hodnocení: 70%

Za knihu k recenzi moc děkuji Albatros Media.

14.12.2023

Poutavé svědectví někdejšího elitního policisty a tvůrce ÚOOZ Zdeňka Macháčka, dovedně zaznamenané zkušeným novinářem Jaroslavem Spurným je nejenom pozoruhodnou – a díky uchování rysů mluveného vyprávění i nesmírně živou, neakademickou – sondou do historie české kriminalistiky po roce 1989, ale i jedinečným pohledem na postupné prorůstání vlivu ruských (resp. postsovětských) mafií do české politiky, byznysu i bezpečnostních složek. Tomu se Zdeněk Macháček s hrstkou podobných zapálenců snažili bránit, což vyvrcholilo zásahem proti zhruba dvěma stovkám mafiánů v legendární restauraci U Holubů (tam se mj. nechávala zvát část tehdejších našich politických "elit", ale i třeba Karel Gott), který si vydobyl uznání i u západních policií a tajných služeb. Opoziční smlouva a vlády premiérů Miloše Zemana a Stanislava Grosse však tomuto slibnému rozjezdu učinily přítrž, ostatně nijak příchylně na aktivity ÚOOZ předtím nehleděl ani premiér Klaus (to jen kdyby stále někdo pochyboval o tom, která část politického spektra u nás dlouhodobě pracuje proti naší zemi...), Zdeněk Macháček si to odskákal zatčením a pobytem ve vazbě na základě vykonstruovaného obvinění, což byla pomsta ruských mafií skrze jejich spojky v české politice, bezpečnostních složkách a justici. Následně byl sice očištěn, ale ztráta jistoty, podpory a řady kolegů jej znechutila natolik, že odešel do soukromé sféry.

Knihu se tedy vyplatí číst krom jiného proto, že
1) je pozoruhodným obrazem pozadí a podhoubí devadesátkových zločinů, k nimž se v poslední době vrací řada publicistů, literátů, ale i tvůrců seriálů a filmů, rozhlasových pořadů či podcastů.

2) je smutným, leč výmluvným svědectvím, že navzdory veškerým snahám Havla, Rumla, Fendrycha a lidí jako byl Zdeněk Macháček nebo část tehdejších investigativních novinářů (zejména Respekt) se vlivy ruské mafie v ČR nepodařilo zcela potlačit a od dob opoziční smlouvy u nás začaly opět silně bujet

3) názorně dokládá, že ruská mafie má ve srovnání s jinými (jugoslávská, bulharská, albánská, italská, vietnamská atp.) mimořádně nebezpečnou vlastnost v tom, že většina jejích bossů byla nějak navázána na ruský stát, ať už SSSR, nebo jelcinovské či putinovské Rusko (zpravidla na oba) a jeho tajné služby a bezpečnostní složky (KGB, sovětskou armádu). Tím pádem jim u nás nešlo "jen" o byznys typu pašování, praní špinavých peněz, obchod s drogami, zbraněmi či bílým masem, ale už od začátku usilovali o získání vlivů v české politice a návrat ČR do ruské sféry vlivu. Řada těchto ruských mafiánů zde koneckonců nějak fungovala už po roce 1968 v rámci "bratrské pomoci" nebo coby agenti v různých podobách (třeba mající na starost dohled nad uranovou těžbou). Po zásahu U Holubů se část z nich stáhla do Maďarska, Budapešť totiž byla už předtím druhou z jejich středoevropských základen. Důsledky toho spatřuje Macháček, dle mého názoru velice trefně, v aktuální podobě orbánovského polototalitního režimu, úzce provázaného s "byznysovými" elitami a bezmezně oddaného totalitnímu putinovskému Rusku.

4) lze v knize vysledovat jistou důležitou, ale často opomíjenou skutečnost, že hlavní nedostatky a tragické aspekty českých devadesátých let a transformace nebyly vyvolány demokracií, svobodou ani lidmi, kteří o konsolidaci nových liberálních poměrů usilovali, nýbrž starými totalitními kádry spjatými s komunistickým SSSR nebo ČSSR. Ať už šlo o mafiány, v naprosté většině předtím nějak napojené na KGB nebo komunistickou věrchušku, jejich české prodloužené ruce (jako třeba bývalý komunistický poslanec, posléze lobbista a tvůrce Zemana-prezidenta Miroslav Šlouf), anebo část zákonodárců, kteří záměrně otáleli se vznikem zákonů proti novým formám korupce, podvodů, tunelování či praní špinavých peněz. A také policistů: Macháček popisuje, kolik bývalých příslušníků SNB, a dokonce i StB tehdy v policii (jakkoli po nezbytných prověrkách) zůstalo a jak si tam vedli. V lepším případě byly jejich pracovní návyky a morálka vpravdě socialistické, čili metody předpotopní a výkonnost téměř nulová, v horším případě se snadno nechali zlanařit podsvětím a při sledování a vyšetřování kriminálních aktivit škodili, jak jen mohli. A nejde o to, že by to tak bylo jen proto, že si to myslí a chce to tak vidět Macháček (byť celá kniha reflektuje pochopitelně zejména jeho perspektivu, tu a tam obohacenou cennými vstupy v podobě dobových článků z Respektu, které poskytují vhled do širšího kontextu). Ta minulost všech výše zmíněných mafiánů a jejich pomocníků, jejich napojení na komunistické elity, tajné služby či totalitní bezpečnostní aparát – to vše je dohledatelné a ověřitelné.

Knížce lze vytknout snad jen lehce bulvární titul a pár redakčních drobností (na jednom místě, kde Macháček vyjmenovává své kolegy, je týž člověk jednou označen jako Jirka a podruhé jako Jarda, ale upřímně řečeno ten výčet tam vůbec být nemusel), celkový přínos knihy je ovšem neoddiskutovatelně pozitivní.