Nezlomné přehled

31.12.2024

Mám neuvěřitelnou radost, že tento krásný rok, jsem uzavřela četbou vyjímečné feministicky laděné knihy, jejíž překrásná obálka mě v knihkupectví na první pohled okouzlila a silný příběh pak doslova uhranul. Kniha je utkána ze tří vypravěčích linek, které se v samotném závěru románu dokonale propletou jako pavoučí síť. Vypráví příběh tří různých žen, které se sice odehrávají v třech časových rovinách - v první polovině 17.století, během 2.světové války a v současnosti, ale přitom jsou úzce spojené jednou krví, krví divokých žen, které musí čelit násilím ovládané mužské společnosti a toxickym vztahům. (Autorka ale rozhodně nezatracuje celé jejich pokolení) Altha, Violet a Kate nejsou oběťmi mužského násilí, umí se mu vzepřít, a to díky obrovské, nezdolné síle, pramenící v samém lůnu přírody a kterou díky prastarému rodovému umění umějí využít.
- Kate pod rouškou tmy prchá z Londýna na anglický venkov, do zchátralé Weyward, cottage, kterou zdědila po pratetě, na kterou si sotva vzpomíná. Chata porostlá břečťanem a obklopená zarostlou divokou zahradou je sice na hony vzdálená od násilnického partnera, ale v jejich samotných základech se skrývá odvěké tajemství, které zde bylo ukryto už od dob čarodějnických procesů v 17. století.
- Mladičká Altha čeká na soud za údajnou vraždu místního farmáře, kterého udupalo jeho vlastní stádo a hromadí se proti ní důkazy o čarodějnictví.
- A zatimco druhá světová válka zuří, Violet, uvězněna v rozpadajícím se rodinném sídle, spoutaná společenskými konvencemi, touží po kvalitním vzdělání, jaké dostává její bratr – a hlavně po levanduli vonící náruči své mrtvé matky, která jí zemřela, když byla ještě dítě a o které se říkalo, že se před svou smrtí zbláznila. Jedinými stopami, které po ní Violet zůstaly, jsou medailonek s iniciálou W a slovo Weyward vyryté do podlahové lišty v její ložnici.

Magický realismus téměř na každé straně, strhující popisy přírody, které vyniknou díky skvělému českému překladu Niky Exnerové, divo-tvorná, čaro-dějná kniha, která svědčí nejen o autorčině obdivu a lásce k přírodě, svým blízkým, ale také ke klasické anglosaské literatuře.