O farmě přehled

19.12.2020

Možná řeknete, že jsem tuhle knihu četl přes růžové brýle, a možná máte pravdu, ale já prostě nemohu jinak. Nedokážu dát téhle útlé knížečce menší než maximální hodnocení. Souhlasím s tím, že tahle novela nemá takový přesah, jaký jsme mohli zažít v Kentaurovi, jenže to je literární skvost nejmíň za šest hvězd.
Zde sledujeme počínání čtyř lidí tří generací při víkendovém setkání na rodinné farmě, jejich snahy o porozumění jeden druhému ale zároveň i úsilí uhájit své postoje a obstát tak hlavně sami před sebou. Tento jednoduchý třídenní příběh s několika pomyslnými výlety do minulosti je napsán tak bohatým jazykem, že jsem si místy musel odpočinout a přečtené vstřebávat. Jako když jíte tu nejkvalitnější čokoládu, ale musíte na ni opatrně, po kouskách a pomalu si ji vychutnávat, jinak se z ní zalknete.
Od začátku jsem tušil, že mě na konci této knihy nečeká žádné vyvrcholení, ale s o to větším potěšením jsem ji četl. Prostě jsem si užíval každou větu.
Způsob, jakým dokáže John Updike popsat vnitřní hnutí svého hrdiny, který sleduje roztřesený obraz tváře milované ženy přes zvlněné sítí proti hmyzu, nebo jak čtenáře dovede svým vypravěčským uměním přenést doprostřed louky, to je tím důvodem proč tak rád tohoto autora čtu.
…Zelená posečená tráva dostala mastný tón, jak ji mráčky jeden po druhém potápěly do stínu, a nebe nad lesy nabralo namračený hmotnatý vzhled, jaký tapety, dlouho skryté za pohovkou, odhalují při stěhování…
…A tu déšť, naposled se nadechnuv, povzdechl si a vpustil se do země, zprvu jemně, něžně, jako zadštění dámského rozprašovače, potom s takovou rovnoměrně uvolněnou silou, bubnuje mi do klobouku, promáčeje stehna, že zavřené květiny pod tou palbou až poskakovaly, a tráva, zbičovaná, se zaleskla…
Z téhle knihy prostě voní posečená tráva.

20.11.2018

Kentaur, už svojí mýtickou atmosférou, se mi opravdu líbil, ale pokračování O farmě bylo o dost slabší. Ceněná poetičnost tu sice byla, jenže dialogy mě jednoduše nebavily. K žádné postavě jsem se nepřimkla. A úplně nejvíc mi asi vadilo to, že příběh byl hozený někam doprostřed – o dvacet let později – kdy měl Joey už svou druhou ženu. Líbilo by se mi číst o tom, jak se seznámil se svou první ženou, jak se stal otcem svých třech dětí, proč si zvolil to zaměstnání, které měl atd. Mně to takhle přišlo nějak uťaté z obou stran a nemohla jsem se do příběhu vžít.
Ono s pokračováním čehokoli je vždycky problém, protože zkrátka čekáme něco dost podobného, ale zároveň něco, co se nebudu úplně opakovat.

„V roce dva tisíce jedno sto,“ řekl Richard, „připadne na každého člověka asi tak jeden čtvereční yard země, zrovna aby se měl kde postavit, včetně všech pouští a horských vrcholů.“
- Vize, který Updika napadaly byly děsivý, ale možná v roce 2100 nebude ani ten někdo, kdo by nějaký představy mohl mít.

- A pak je tady spousta pravd...
„Příroda, ta se nikdy neopakuje; tenhle srpnový večer ještě nikdy nebyl a už nikdy nebude.“