Obrana jazyka slovanského, zvláště českého přehled

31.08.2019

Obrana ukazuje Balbína niterně zraněného, jak jen člověk může být; muže zoufalého, osamělého, který nezná osudy svoje ani svého díla, a který se proto nebojí vyslovovat myšlenky barokního disidenta. Je to dílo cholerického temperamentu: jízlivosti, vzdoru a lásky.

Tak jako my dnes je nucen obhajovat přirozený nacionalismus, neboť církev bojuje proti „upřílišněné lásce“ k vlastnímu národu. Snaží se ho ospravedlnit theologicky i historicky: Židé ve Starém zákoně milovali sama sebe, stejně jako Římané později milovali latinu. Vadí mu, že jsou v Čechách upřednostňováni cizinci a domácí, využívajíce své měkké a učenlivé nátury, se jim přizpůsobují. Boj proti vlasti je podle něj strašlivější než matkovražda.
Varuje před rozpínavostí Němců, poukazuje při tom na osud Polabských Slovanů. Ale je třeba mít se na pozoru také před absolutismem, nebezpečným ostatně i pro samé Habsburky. Balbín je nekritizuje výslovně, nicméně naznačuje velmi přímočaře. Ostatně podotýká, že se mírní ve výrazech; mohl by prý být ještě ostřejší.
Ve prospěch "jazyka slovanského, zvláště pak českého" argumentuje jeho starobylostí (od babylónského zmatení), rozšířeností, ctihodnou tradicí (sv. Jeroným, jenž byl podle tradice Dalmatinec, prý přeložil Bibli do illyrštiny; Slované měli vlastní liturgii); množstvím hrdinů a církevních nadací, které vydal národ přece tak malý, jako jsou Čechové; vynikajícími vlastnostmi Slovanů (Poláci jsou podle něj výteční válečníci), ale také tím, že vyhladit stvořený jazyk je proti bohu. Jistě, čeština obsahuje cizomluvy, ovšem jako každý jazyk včetně němčiny. Není pravda, že má malou slovní zásobu, naopak v ní lze najít výstižný výraz pro všechny jevy včetně filosofických. „Čechy Čechům" je prý navíc i božský plán: proto zde cizorodá aristokracie vymírá a nedaří se jí.

V Obraně narážíme na Balbínovo spříznění se šlechtou, jejíž étos a kořeny hrdě vyzdvihuje. Především tu ale zaznívá tak typická struna: rvoucí soucit se zuboženou zemí. Má být snad ožebračení lidu i šlechty prevencí povstání proti císaři? ptá se autor. Jak jinak si lze vysvětlit, že tak dobrá, katolická, věrná země trpí?
Apostrofuje odnárodněnou šlechtu, vzývá ji k odpovědnosti. V zoufalství velkými slovy hrozí vlastizrádcům. A přece je v jeho dílku i tolik lásky: vede protiútok na němčinu, ale přitom říká, že jako polyglot všechny jazyky miluje a přál by si je všechny znát. V monumentálnímu závěru se zvedá vzrušená, vroucí modlitba ke sv. Václavovi, jediná česká pasáž Balbínova díla: „Vévodo české země! Zahyneme-li, tobě zahyneme!“