Znova Olive přehled

02.06.2024

Napsal jsem, že první díl se mnou zamával, tak co teď napsat o tom druhým? Pomalu, ale jistě se blížím stáří. Určitě to může bejt hezká životní etapa, ale pochybuju, že ji takovou má tolik lidí, jak se “ve veřejným prostoru tvrdí. Popis stáří Olive K. bude pravdě nejspíš blíž a je to vyhlídka jen málo lákavá, když ne přímo děsivá. A to nemusí řešit finanční problémy. Cher to pravděpodobně vystihla nejlíp, když na otázku od Oprah Winfrey, ve svých 61 letech odpověděla: “I think it sucks. Amen. P.S. Vyhlídka to sice není lákavá, ale 2. díl byl možná ještě lepší než ten 1.

23.04.2024

„Co si myslíš o Olive Ketteridgeové?“, zeptal se.
„O Olive?“ _ „Já jsem jí vždycky měla ráda.“

Olive je zpět, a stále působí jako svérázná, až bezcitná, nekompromisní stará dáma, jenže zdání klame.

S Olive se známe už nějakou dobu, z první série příběhů o obyvatelích městečka Crosby ve státě Maine, a tak vím, že to s ní fakt není někdy jednoduchý, žít vedle, nebo spíš žít s _ její nekompromisní přímostí. Někdy je vážně jak rozjetý vlak – převálcuje vše, co jí stojí v cestě, a vlastně za to ani nemůže, protože, když se dá takové soustrojí do pohybu, těžko ho zastavíš. A tak „proti ní“ – v opozici k její konfliktní a velmi složité povaze – stojí její syn, snacha, vnoučata, první i druhý manžel, a spousta dalších „nešťastníků“ v Crosby, vzájemné porozumění je často otázkou těžkých vyjednávacích taktik, a ne vždy se to povede. Každopádně každý, kdo se s Olive potká podstoupí dost tvrdou lekci sebereflexe.

Jedno je jasné, Olive je žena, kterou není snadné pochopit.
„Nemám tušení, kým jsem.“
Ale čtenář stojí ve výhodnější pozici, oproti ostatním zúčastněným, protože „vidí dovnitř, do Oliviny mysli, má k dispozici její sdílené pocity, může si tak, kromě zmíněné vlastní sebereflexe, odnést minimálně dost námětů k zamyšlení se – nad city, jako je láska, nebo třeba strach. Příběhy, ve kterých Olive hraje hlavní roli, i ty, ve kterých se jen letmo mihne, mají jedno společné, zprostředkují vcítění se do druhého, do pocitů ztráty, osamění, strachu ze stárnutí, odloučení od blízkých …

Je pravdou, že Olive se svým způsobem chování vymyká z předepsaných stereotypů, je výstřední, nezapadá do předem nalajnovaných společenských rolí, ale je taky bezpředsudečná, předsudky hází za hlavu a nic si z nich nedělá, je jí úplně fuk, jak ji lidi posuzují, je prostě přirozeně svá, za všech okolností …

Sled událostí v jednotlivých příbězích má vždy nějakým způsobem dopad na Olivin život, který tak vůbec nevypadá, že by v něm bylo obzvlášť veselo, takže se zdá skoro, že to je spíš smutné čtení, ale víte co, vlastně není! Deprese ve mně určitě nevyvolávalo, spíš, řekla bych, že dokáže vyvolat pochopení! Deziluze a skepse tu totiž nejsou stěžejní, ten pocit, o který tu jde je … důvěra! Olive je navzdory tomu, že není zrovna laskavá, že je nespolečenská a často až nezdvořilá, především hluboce lidská. Je to prostě fajn dáma - rebelka!

Asi nejlepší pak na všech příbězích je, jak každý, navzdory všem skutečnostem, končí něčím jako happy endem - nezdařené setkání, konflikt, hádka, bezútěšná situace – Olive vše přesně a detailně a naprosto otevřeně popíše – a pojmenuje chyby! Všech zúčastněných, ale hlavně ty své. Uvědomění si svých chyb totiž působí smířlivě, mile, skoro přívětivě, což je slovo, které jakoby se zdánlivě k Olive vůbec nehodilo, ale spíš je to tak, že ji naopak naprosto a zcela vystihuje – přívětivost! Je skoro neuvěřitelné, že tohle slovo lze použít v souvislosti s Olive, ale je to tak.
A pak ještě _ smíření se!
Se svými nedostatky, s realitou, se životem!

„My ale žijeme v šíleným světě!“
„Já vím. _ Řekla bych, že takový byl vždycky.“