Po perejaslavské radě: Smrt železného hejtmana přehled

14.07.2024

(SPOILER) Stejně jako předchozí díl (Perejaslavská rada), i tento mi dal pořádně zabrat. Udělal jsem chybu, že jsem hned po dočtení minulého dílu nesáhl po tomto. Je to psáno tak, že na sebe obě knihy navazují a postavy z prvního dílu nejsou znovu představovány ve druhém. Stejně jako v prvním díle jsem i nyní byl vhozen do víru událostí hned od první strany a do záplavy ukrajinských jmen.

Kniha má spoustu skvělých míst, kdy jsem četl pomalu, přemýšlel nad každým slovem a porovnával rok 1654 (připojení Ukrajiny k Rusku) s rokem 2024 (ruská invaze na Ukrajinu). Pak je tu spousta míst, kdy jsem se naprosto nudil a nejraději bych přeskakoval ne slova, věty, ale celé odstavce. Jsou zde desítky postav, které se objevují kolem hlavní postavy Bohdana Chmelnického. Ukrajinci jsou většinou dokonale čestní a krásní. Ti, kteří mají špatné vlastnosti (například generální písař Vyhovskij), postupně zradí. Tataři jsou popisováni jako zdegenerovaní, téměř bezzubí křivopřísežníci. Poláci jsou prolhaní rasisté, kteří intrikují jen s jezuity. Rusové jsou čistí, skoro tak skvělí jako Ukrajinci. Do toho se mihnou ještě různí zahraniční kupci, sem tam Švédové…

Kniha začíná tzv. Perejaslavskou radou, kdy se Bohdan Chmelnický rozhodl pro připojení Ukrajiny k Rusku (pominu, jak to kdo vidí v současnosti, beru to tak, jak to popsal ukrajinský autor Natan Rybak). Spojení Malé a Velké Rusi je popisováno jako dokonalé a celý svět se mu snaží zabránit. Jezuité se snaží o neustálé intriky, ovládají skrytě Polsko, které je popisováno tak nějak směšně; všichni polští generálové a šlechtici si nevidí na špičku nosu. Švédové intrikují, snaží se ovládnout Ukrajinu pro sebe. Tataři spolu s Osmanskou říší chtějí hlavně otroky. A mezitím vším musí balancovat hejtman Chmelnický, který se snaží svou zemi pozvednout. Kniha je napsána v 50. letech 20. století a v popisu Chmelnického přesně vidím popis Stalina z té doby – hodný baťuška, který se baví se stařičkou matkou kozáka, trestá šlechtice.

Dost uměle je sem naroubován třídní spor, jak jedině lůza a holota si jednou po získání svobody bude moci rozumět, až se zbaví šlechty a všech kupců.

Je úsměvné číst, jak Ukrajinci a Rusové spolu budou na věky věků, jak jsou jeden národ, jedna země, jedna víra. Ani se nechce věřit, že autor knihy byl hrdý Ukrajinec.

Knihu hodnotím s odřenýma ušima čtyřmi hvězdami, protože jsem se dost ztrácel v těch postavách, vadila mi rozdrobenost a také jednostrannost. Nejsou zde zmíněny ukrajinské masakry Židů, Poláků… Naopak je tu pořád jen zdůrazňováno, jak Poláci naráželi na kůl nevinné Ukrajince.