Počkej na moře přehled

14.04.2025

Co by se mohlo stát, kdyby Lars nikdy neopustil rodné Švédsko? Možná by se toho příliš mnoho nestalo, ale nikdy by nepoznal Davida – muže, kterému Lars dal celý svůj život a srdce od první chvíle, co ho spatřil na pláži. Nikdy by spolu nezažili tolik krás, nástrah, příběhů, hádek a především tolik nádherných chvil, které jim můžeme jen závidět. Víme jen jedno: plán č. 1 vyšel na výbornou... Kniha je ohromně čtivá, zajímavá, promyšlená a troufám si říct, že je strhující. Pocity, které zažíval David, a později i Lars, jsou popsány neuvěřitelně dokonale a realisticky. V mnoha situacích jsem nalézal sám sebe a především své mladší já.

29.03.2025

(SPOILER) Téma, styl vyprávění i jazyk - můj ultra šálek kávy. Miluju knihy, kdy mě baví číst ne jen proto, že chci vědět, jak to bude pokračovat, co se stane, kam to vyústí, ale kdy mě to baví právě proto, že zrovna čtu ty řádky, jež čtu, kdy ku mně promlouvají jednotlivé věty, odstavce, situace jen tak, samy o sobě, kdy si prostě užívám skutečnost, že čtu krásu, ne jen skutečnost, že objevuju příběh... a v podstatě nechci, aby kniha měla nějakou poslední stránku... takové knihy jsou pro mě největší klenot a vrchol literatury. A tohle je určitě jedna z nich. Některé dialogy, věty, scény jsem si pročítala několikrát, předčítala jsem je sama sobě nahlas, nedokázaly mě omrzet. Chce se mi knihu zařadit mezi nejlepší knihy mého života.

Jsem toho názoru, že se hlavní protagonisté skutečně hluboce milovali - oba dva. Postupem stránek se mi to tímhle způsobem vyjevovalo víc a víc. Všechny problémy, rozpory a nedorozumění podle mého pouze stínily skutečnost skutečné lásky, která má šanci tohle všechno přestát.

ALE. Ten otevřený konec velmi zabolel. Člověk se pak jako Sherlock Holmes vrací na začátek a v prvních čtyřech kapitolách pátrá po naději, kterou tam ovšem bohužel nenachází. Nachází pouze nějaké střípky něčeho, co si může nějak vyložit, ale i kdyby nakrásně chtěl, z dostupných faktů si prostě nemůže poskládat žádnou radostnou skutečnost. Na každý pád tam zůstane nějaká díra naplněná bolestí, která se dříve či později v budoucnosti hlavních postav musela odehrát. A tím, že je svým způsobem necháno na čtenáři, aby si možné scénáře po roce 1968 vystavěl sám a pak si třeba pro sebe nějaký vybral, je to o to horší. Smutný závěr knihy je dán, je jen na čtenáři, kolik jich vymyslí. Všechny moje vlastní scénáře mě bolely, a o to víc, když ve mě zanechávaly tolik nejistoty, tolik nezodpovězených otázek. Můžu si domýšlet, že Larsovo rozhodnutí vrátit se zpět bylo nakonec nejlepším hybatelem pro posunutí jejich vztahu mílovými kroky kupředu, ale co já vím.

Možná to všechno bylo psáno schválně tak, abychom si v průběhu celého příběhu mohli vytvářet své vlastní příběhy, aby mohlo vzniknout více představ za stejnými slovy. Ale podle mě by měla beletrie vnášet do světa alespoň naději nebo minimálně já kvituji uzavřené konce, kdy se mi silný příběh v srdci uzavře, ať už jakkoli, ať to není jen něco na způsob: "slyšela jsem něco o sousedech, řešili tohle a tohle, viděla jsem tohle a tohle, ale vlastně nic dalšího k tomu nevím, ani jak to dopadlo." Toho mám z reálného života dost a dost. Za mě by tomuto melancholickému a komplikovanému příběhu slušel dobrý konec, nebo alespoň nějaký konec.

Takhle se cítím, jako kdyby autorka rozcupovala moje emoce na kousíčky, pohodila je na zem a nechala je tam ležet. Proto v konečném důsledku mám z příběhu rozporuplné pocity - kniha je nádherná, ale nejsem si jistá, jestli se k ní chci vracet, svým způsobem spíš co nejdříve se od toho odstřihnout a zapomenout. A to je za mě převeliká škoda... Asi nic pro přecitlivělé povahy...