Přežila jsem peklo čili Posnídal jsem chilli s kambodžskou princeznou přehled

12.01.2024

Dílo nenadchne svou literární stránkou, je vyprávěno deníkovou formou malé holčičky, ale když to člověk přijme, jde o děsivou zpověď, ze které mrazí. Asiaté jsou prostě krutí a komunisti dvojnásob a tohle to opět dokazuje. To, že se vraždí příslušníci jednoho národa za to, že někdo nosí brýle, je už ale fakt dost i na mě.
Ale druhá část je oddechová, popisuje její cestu do Československa, její studia a paradoxně mě zaujala víc než ta první půle. Jak tu fungovali Kambodžští studenti, zajímavé.
Dále pak ta výchova dívek, které musí poslouchat na slovo a být oddanými ženami, to je něco, co by nám tady pomohlo. Hlavním posláním žen je uspokojit manžela, kterému musí každý večer masírovat záda a u postele musí mít vždy nějakou tekutinu, kdyby dostal žízeň. hehe
A pak taky to popisování svatebních obřadů mě vykolejilo - "průměrná" Kambodžská svatba musí stát 600 000dolarů a být pozvány stovky až tisíce hostů.
Nebo ty námluvy.
A když mluví o tom, že jejímu manželovi v Čechách dovolila po 1 roce vztahu, aby jí vodil za ruku a po 2 letech, že si může přivonět k její tváři, tak jsem ležel. Jako fakt je to strašně zajímavá knížka a vůbec nelituji, že jsem se do ní pustil.
Kambodža je jiný svět a ty dívky jsou opravdu krásné, ověřoval jsem si to na youtube:-)

22.11.2023

(SPOILER) ,,Přežila jsem peklo čili Posnídal jsem chilli s kambodžskou princeznou
Vladimír Procházka Sotheavy Tith,,230str-9b.Autentický pribeh maleho dievčaťa, ktoré prežije trojročné Pol Potove šialenstvo kedy zlikvidoval tretinu svojho obyvateľstva.Ľudia boli uvrhnutý do táborov podobných koncentračným,kde hrozila krutá smrť za pár zrniek ryže...,,Druhý den si strýc na kraji polí vykopal hrob. Potom dozorci svolali celou osadu, aby se šla podívat, jak budou zloděje popravovat. Strýcovu nemocnou ženu a obě malé děti postavili do první řady. Nám otec účast zakázal, ale já neposlechla, vylezla jsem na nedaleký strom a všechno jsem pozorovala. Tatínkův bratr, který s opuchlým obličejem skoro ani nebyl k poznání, si musel kleknout na kraj hrobu, zabijáci vzali tlustý dřevěný klacek, a tím mu rozbili hlavu. Z rozbité lebky vystříkl mozek. Katům mohlo být tak čtrnáct, patnáct let. Popravovali chladnokrevně, jako by při tom vůbec nic necítili. Zabít člověka neznamenalo víc než zašlápnout žábu. Ani přihlížející nesměli plakat. Museli křičet: „Hurá ONKA.“ Křičely to i strýcovy malé děti. Jen já na nedalekém stromě mohla plakat,,