Rudý prorok přehled

31.03.2019

Po nadšení ze „Sedmého syna“ pro mě před lety představoval „Rudý prorok“ docela zklamání: spousta politiky, plno mystických indiánských pindů, málo Alvina a jeho nadání. V současné době jsem k těmto faktům shovívavější a vnímavější k tomu, co se Card svou knihou snažil čtenáři sdělit. Jde o kritiku bělošských způsobů, jejich rozpínavosti, mamonu, touze vše si podřídit, nesouladu s přírodou. Naproti tomu stojí původní obyvatelé, indiáni, kteří činnost osadníků vnímají jako zabíjení Matky země a přirozeně chtějí zachovat, co bylo jejich. Krvavý střet je nevyhnutelný.
Hlavní postavou tentokrát není jen Alvin, jehož linie se objeví až kdesi na straně 140, ale spíše náčelník Te-kumsa a jeho bratr Lola-šika. Jeden slavný válečník, druhý mocný šaman, oba se snaží indiány sjednotit proti společnému nepříteli. Jejich nahlížení na problém a způsob řešení se však příliš liší.
Hybateli děje na druhé straně je podlý guvernér Harrison a jeho pohůnci, šiřitelé zla, v jejichž vleku se ocitají i jinak slušní lidé. Podíváme se také do tábora Francouzů, ti sledují v Nové zemi vlastní zájmy a prezentují je tak proslulá jména jako Napoleon Bonaparte, markýz de La Fayette nebo de Maurepas.
Alvinova cesta se protne a spojí s osudem indiánů, stane se svědkem a do jisté míry i nástrojem v jejich boji.
Knížka je většinu času velmi čtivá, snad až v závěrečné třetině začaly mé dojmy kolísat – zvláště finální bitva postrádala předpokládanou působivost. Překlad i redakční práce jsou na vysoké úrovni, akorát mě zase ošklivě tahalo za oči počešťování některých jmen a názvů. Za Ondřeje Jacksona nebo Viléma Jindřicha Harrisona by (dle mého názoru) Pítr Koutrle zasloužil kick up the arse.
Druhý díl série hodnotím jako slabší, nicméně neobvyklost při hrátkách s historií postačí na čtyři poněkud ušmudlané hvězdy.