Přízrak v hrdle přehled

30.05.2024

Kniha opravdu jen pro ženy (nic proti mužům).
Je to nádherná, citlivá a čtivá kniha o historii a mateřství s překrásným jazykem.

Hluboko ve staré, dávné noci leží naše město v temném údolí. Za jedním zataženým oknem se žena s úděsem probudí ze strašného snu; ani ve spaní se její zármutek nedokáže utišit. V hrůzném příšeří vidí svůj domov zřícený a rozbořený, pozemky vyprahlé a seschlé, zvířata zmizela, ve vzduchu mrtvé ticho. „a celá Gearagh povadla a seschla, / všichni tví ohaři už byli umlčeni / a ani ptáček nezapípal.“ Za jejího života byla oblast Gearagh porostlá starodávným lužním pralesem, jen tu a tam přerušeným pastvinami a usedlostmi. Ta krajina přišla na svět ještě dávno předtím, když se v Gougane Barra rozpadl glaciální ledovec a vypustil obrovskou masu vody. Jak příval té potopy všechno drtil, mařil a mačkal, z výsledné drti se tvořila návrší. Rostla tráva. Býlí. Hloží. Jen pomalu ubíhala ta stará staletí, kdy se rodil les z hlohů, lísek, dubů a jasanů, kde na každé nové haluzi zpívali noví ptáci nové písničky. Brzy se mezi těmi stromy rozezpívaly i hlasy lidí, pečujících o první generace hovězích čelistí, které trávu Gearaghy přežvýkávaly na mléko. Ženy tam pracovaly s držadly džberů a věder, s košťaty a kartáči, lopatami a hrnci, věšely prádlo na šňůry, sypaly zrní ptákům, krmily telata, tahaly okovy vody ze studní, škrábaly brambory, přikládaly si děti k prsům, zpívaly, vzdychaly a míchaly, a když všechno spalo, skláněly se při svíčce nad látáním roztřepených lemů, aby pozastavily další rozplétání. Taková byla Gearagh, jakou znala Eibhlín Dubh: rušná, nespoutaná, nepřemožitelná. Ticho? Tady? Nemožné. Po staletí tohle místo vzdorovalo její hrůzné vidině a žilo dál se smíchem a písničkou, která se nesla po větru s kouřem z rašeliny.
K první zkáze Gearaghy došlo v textu na papíře. V padesátých letech dvacátého století byly předloženy plány projektu hydroelektrárny se stavbou přehrad a strategickým zaplavením. Zvedly se ruce, podepsaly se listiny. Jeden muž ukázal mapu a zakroužkoval na ní evakuační zónu. Ostatní přikývli. Povozy, krávy, děti, všechny je vedli pryč, všechny jejich věci a zařízení, stoly a židle, košíky, hrnce a deky, všechno se odváželo do bezpečí. Zamkli ti lidé dveře, když odcházeli? Nechali klíče v zámku nebo si je nesli na provázku kolem krku? V dálce čeká řeka. Každá vlnka na ní je napnutá jako struna na harfě. Někdo už na ni brnkl. Chvěje se.
Krutý nápor vody se přivalí drsně a bez okolků rozráží dveře a hrne se dovnitř bez klepání, vtrhne do soukromí pokojů, nachází kousky oblečení, které tam lidé nechali, ty staré, potrhané, nepadnoucí a k ničemu. Voda se usmívá, dělá si z nich maňásky, mává rukávy a roztancuje nohavice, tančí s nimi, až jsou na hadry, až i ty hadry jsou na cáry, tančí a tančit nepřestane, dokud nevytáhne i ten poslední útek z osnovy každých rozedraných šatů. Tohle velké a obyčejné rozplétání ukazuje, jak rychle lze tkaninu zvučné krajiny rozpárat.

Co se stane se zlým znamením, když zabráníme neštěstí, které předpovídalo? Popraskají-li struny na harfě, ale nikdo nezahyne, kdo o tom bude vyprávět?
Když myslím na znamení, kterých jsme se naučili obávat – rozbité zrcadlo, osamělá straka –, napadá mi, jaké lešení to z nich asi spadlo, jaké byly ty původní neblahé následky, které se po nich dostavily. Všechna naše znamení v sobě skrývají záhadu jakéhosi vážného lidského dopadu, který po něm kdysi následoval a dnes už je zapomenutý, nechal po sobě jen ten zářivý symbol. Ve snaze pochopit nějaké neštěstí někdy hledáme znamení, které ho předznamenalo, protože nalezením takového znaku vnášíme do chaosu jakýsi smysl. A hledáme-li znamení, často se obracíme k ptákům.
V květnu roku 1622, sto padesát let před Artovou smrtí, bylo město z mého snu v plamenech. Oheň se šířil všemi jeho cestičkami a místnostmi, plameny ničily téměř každou strukturu, která jim stála v cestě, ať byla ze dřeva a došků nebo z krve a kostí. V čmoudu a zápachu dohasínajících uhlíků jeden z těch, co to přežili, dospěl k závěru, že podivný ptačí úkaz, který zaznamenali přede dvěma týdny, musel mít s tím katastrofickým požárem něco společného. Zlé znamení. Jak jednou ten názor vyslovil nahlas, šířil se rychle dál, protože Ano, říkali lidé, Ano, ovšem, ti ptáci byli znamení, že přijde ten oheň. Všichni jsme přece viděli ta dvě obrovská hejna špačků, která se ten den houfovala ve vzduchu, že ano, jak křičeli svou strašidelnou písničku? Všichni také viděli tu ptačí válku, která následovala a ulice města po ní byly poseté opeřenými mrtvolkami. Zpočátku tomu nikdo nerozuměl, ale najednou ten požár dával smysl, když se teď dal vysvětlit jako následek zlého znamení. Ta ptačí krev na zdech a střechách domů musela být varováním před rudými plameny, které přijdou. Co jiného je znamení než výklad minulosti, který ji upravuje, aby zapadla do nové formy?
Když se taková znamení rozletí našimi životy, nesou se jako ozvěna. Když si lidé chtějí vyzkoušet ozvěnu, volají vždycky totéž slovo.

14.03.2024

Neskutečně intimní kniha, v níž se střetává ženský a mužský svět, minulost a přítomnost, syrovost a poetičnost, poezie a próza.
Přízrak v hrdle není snadné číst a není pro každého, přesto naprosto chápu, proč se stal irským románem roku 2020.
Mimochodem, chcete-li si Nářek nad Ártem vychutnat v krásné irštině, podívejte se na toto video: https://www.youtube.com/watch?v=hgz98XY4sh4