Přízrak v hrdle
Doireann Ní Ghríofa
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487219/bmid_prizrak-v-hrdle-R3e-487219.jpg
4
104
104
Prozaický debut irské básnířky splétá příběhy dvou žen, žijících ve stejné krajině v různých dobách. V 18. století najde šlechtična tělo svého zavražděného manžela, v zoufalství loká z dlaní jeho krev a složí neobyčejnou báseň. Dnešní mladá matka v té básni nachází ozvěny vlastního života a zcela propadne touze dopátrat se pravdy o záhadném osudu její autorky. Fascinující a nadčasový příběh o tom, jak je možné najít svůj hlas tím, že osvobodíte hlas toho druhého.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2021
,
Odeon
Originální název:
A Ghost in the Throat, 2020
více info...
Přidat komentář
Neskutečně intimní kniha, v níž se střetává ženský a mužský svět, minulost a přítomnost, syrovost a poetičnost, poezie a próza.
Přízrak v hrdle není snadné číst a není pro každého, přesto naprosto chápu, proč se stal irským románem roku 2020.
Mimochodem, chcete-li si Nářek nad Ártem vychutnat v krásné irštině, podívejte se na toto video: https://www.youtube.com/watch?v=hgz98XY4sh4
Ja som bola veľmi spokojná- autofikcia, autobiografia, úvaha i esej, historický román, životopisný román, poetické, lyrické dielo. Témy materstva, tehotenstva, kojenia a všetkého okolo toho boli popísané nádherne úprimne a táto kniha sa stáva mojou knihou roka 2024.
Přečetl jsem...
Hledal jsem v silně vyztužených odstavcích pochopení pro ženu, jež se snažila během psaní metamorfózovat v jinou osobu napříč vlastním životem.
Zřejmě jsem přecenil svoje schopnosti. Zaujala mne autorka - básnířka.
Ale text mi nepřipadá natolik jímavý, že bych jej označil za dílo autorky poezie.
Ocenění, které román získal mi je záhadou a jeho obliba taktéž.
Měrou vrchovatou se přiznávám k nekompetentnosti hodnotit takový román, ale věnovaný čas četbě se musí nějakým způsobem vyjádřit.
Kdo je milovník poznávání nepoznaného, tak se jistě zaraduje.
Závěrečná báseň má bezesporu hodnotu historickou, s několika dobrými úseky, ale jako celek mi přijde příliš melodramatická s absencí podstaty milostného děje, jenž je nám celou dobu vnucován.
Jiná kultura, jiné možnosti a cítění.
Irsko je vzdálená destinace a co se týká kulturní oblasti, zůstane mému srdci zatím uzamčena.
Z této knihy jsem rozpolcená. Na jednu stranu je tu příběh samotné autorky, její problémy, její myšlenky. Tato část se mi líbila, bylo to takové procítěné. Pak je zde životopisná část o Eibhlín Dubh. Je to pojaté tak, že sledujeme, jak autorka pátrá po stopách této básnířky, co nachází, jaké překážky se jí kladou do cesty... Ale stejně to zní strašně suchopárně. Ne, že by to bylo špatně napsané, ale prostě se to k tomu zbytku nehodí. Každopádně zajímavá kniha.
Je to opravdu ženský text. O ženách, mateřství, vyčerpání, lásce, bolesti. Okouzlil mě, dojal a inspiroval. Pročetla jsem komentáře a všechno podstatné již bylo řečeno. Jak zde již někdo psal, je skutečně vidět, že autorka byla nejprve básnířkou a pak až prozaičkou, protože některé věty jsou skutečně nádherné.
Mimořádně obtížné čtení, několikrát jsem odložila, několikrát se zas vrátila, doufala, že autorce porozumím….bohužel se tak nestalo. Často jsem se v textu ztrácela, až samotný závěr mi připadal trochu srozumitelný, ale celkový dojem už nezachránil. Nicméně musím vyzdvihnout nádherný přebal českého vydání!
Jak popsat tuhle knihu? Jak popsat tenhle ženský text? Je to o tíži mateřského života, irské šlechtičně a jejím žalozpěvu nad mrtvým manželem, o nasycení duše, o neviditelné každodenní ženské práci, o vymazávání…
.
Přízrak v hrdle je umný konglomerát toho všeho a všechno to spolu souvisí. Mateřství tu není zalité sluncem, ale je fyzické, bolestivé, jde na dřeň ženského života, dávání, obětování. Vyzvedávání života Eibhlín Dubh Ní Chonaill z prachu je působivé, ale nedokáže plně uspokojit… je v něm tolik prázdných míst. A pak je tu ženský úděl, nedoceněný a nedocenitelný. A není to vyřčeno ve feministické proklamaci, ale smutným pokrčením ramen, že tolik ženských slov nebylo hodných k uchování ve světě těch báječných velkých mužů.
.
Místy jsem se neubránila dojmu, že je autorka tak trochu trhlá (hlavně opakované vracení se na pitevnu), ale chápu, že se jedná o součást básnické duše. Zvláštní je, že její příhody nejsou vlastně až tak pozoruhodné, ale spisovatelka o nich umí pozoruhodně psát. Když se dostává ke slovu její básnivost, imaginace a fantazie, tak kniha dostává grády i tam, kde by jinak nedržela při sobě.
.
Okouzlila mě, vytrhla ze čtenářského stereotypu, probudila zájem o poezii, o poetické vidění světa. Ve své autenticitě mi přišla až obscénní, což považuji v dnešním světě za něco ojedinělého a pozoruhodného… A jako máma nechápu, jak si na napsání něčeho takového dokázala najít čas?!
Věděla jsem, že to bude "ženský text", jak se píše hned v úvodu, přesto mě míra, do jaké Přízrak v hrdle pojednává o mateřství, zaskočila. Ani ne snad pro detailnost popisů ubíjejícího života matky malých dětí, které v textu plní i veskrze estetickou, rytmizující funkci, jako spíš hrdinčino naprosté upozadění vlastní subjektivity a proměnu ve "stroj na děti", která silně připomíná dystopické romány. Ač je mi něco takového bytostně cizí, je zajímavé nahlédnout do autorčiny mysli (neboť se jedná o přiznanou autofikci) a spolu s ní v závěru knihy dojít k určité katarzi.
Důvodem, proč jsem po knize sáhla, byla nicméně její druhá rovina, a to autorčino dlouholeté usilovné pátrání po okolnostech vzniku irské básně Caoineadh Airt Uí Laoghaire z 18. století a po životě její autorky Eibhlín Dubh Ní Chonaill, o němž toho dnes mnoho nevíme, podobně jako o jejích ženských příbuzných, na rozdíl od těch mužských. Pátrání tak výmluvně dokládá častou neviditelnost žen v dějinách (nejen) umění. Kvituju, že báseň je v knize otištěna v celém znění, a to paralelně v irském originále a českém překladu.
kniha báseň. překrásná, ale z tak jemné matérie, že když jsem si v půlce dala pár dní pauzu, už jsem se znovu nezačetla. proto nehodnotím žádnými hvězdami
To je právě, ono. Básník tím vůbec nemusí chtít vyloženě něco říct. Je to jakási oslava uprostřed života, který sám o sobě oslavou, není poskládán z lehkých věcí. Tvrdá a bolestná pravda může připlout na vlnách vskutku nebývale originálních.
Musím súhlasiť s Niamh15. Málokedy, skôr výnimočne sa mi stáva, že by som knihu nedočítala ani len do polovice, ale toto bola proste katastrofa. Mala som veľké očakávania, ale vážne - vážne je čisto ženský text niečo, kde dokáže autorka na desiatkach stranách riešiť len odsávanie mlieka, svoju posadnutosť dieťaťom a manželom? Niečo, kde je žena scvrknutá na bezduchú schránku bez vlastných ambícií, záľub, myšlienok, pripravenú vypĺňať potreby druhých? Jediná hviezdička je za anotáciu, ktorá dokáže aj z takejto biedy vzbudiť dojem, že stojí za prečítanie. A za zoznámenie s poetkou.
Autorka na několika místech píše, že se jedná o ženský text – jako by se bála reakce mužské části publika, dopředu se omlouvala, nebo se snažila tuto skupinu čtenářů od čtení odradit. Jako by před námi muži trpěla nedostatkem sebevědomí. Přitom to vůbec není třeba. Je pravda, že o některých otázkách v knize probíraných by asi žádná žena s mužem nemluvila, a je také pravda, že pro mě osobně byla trochu nepochopitelná autorčina posedlost téměř neznámou básnířkou žijící před několika sty lety (ale vášně obvykle s pochopením a tedy rozumem dohromady moc nejdou, ať už jsou zaměřeny na cokoli či kohokoli). Ovšem bez ohledu na obsah knihy už jen ta krásná práce s jazykem stojí za to, aby se i muž pustil do čtení (nadto se v ní i mnoho zajímavého o ženách a jejich způsobu vnímaní a myšlení dozví – i když autorka určitě žádnou "modelovou", průměrnou ženou nebude).
Tak toto bola krása.
Silný text o ženách pre ženy.
Prvá próza írskej poetky Doireann Ní Ghríofa. A poézia z tejto knižky priam sála. Autorka opisuje "obyčajný" ženský svet - domáce práce, materstvo, výchovu detí - originálnym, umelecky hodnotným spôsobom.
Vpúšťa nás do svojho súkromného života, najvnútornejších myšlienok. Cítim sa s ňou spriaznená.
Druhou, o nič menej dôležitou, dejovou linkou, je Doireannino posadnuté pátranie po takmer zabudnutej šľachtične z 18. storočia, Eibhlín Dubh, autorke slavného žalospevu nad telom mŕtveho manžela. Vzkriesi jej život z nánosov času, je to historické skúmanie doteraz prehliadaného ženského sveta.
Citlivý, dôverný text od talentovanej autorky.
Jedna z najlepších kníh tohto roku.
"Jestli se básním, které ke mně přišly za těch nocí, může říkat milostné, tak byly zamilované do deště a do alpínek, do zvláštního výraziva těhotného těla, do oblaků a do babiček. Nedostavila se žádná báseň na oslavu muže, který spal vedle mne, když jsem psala, a jehož měsícem ozářená pokožka k sobě vždycky přitáhla moje rty. Láska, jakou jsem cítila k němu, mi připadala tak nesmírná, že jsem ji nemohla nalít do úhledné nádobky básně."
"Když jsem té cizí ženě pomáhala na nohy, byla jsem snad stínovým dvojčetem toho cizího člověka, který jiné noci táhl mé plačící, opilé já od zábradlí jiné řeky. Když jsem ji houpala v náručí, možná jsem houpala své vlastní bolavé já. Ta chvíle snad v sobě měla podivnou vzájemnost, znamenala jakési vyrovnání. Tím, že jsem té neznámé šeptala, že všechno bude v pořádku, jako bych odříkávala zaklínadlo za nás za všechny, aby nás zbavilo smutku a bolesti, zaříkávala jsem její bolest, jeho bolest i svou vlastní, a třeba to byla pravda, možná tentokrát už opravdu všechno bude v pořádku. Možná už je."
Je to ženský text, ale jako muže mě to bavilo a celkově mě kniha mile překvapila. Je to kniha ,na kterou se musíte trochu více soustředit , ale nakonec se to vyplatí. A znovu to musím napsat, opět skvělý doslov, který mám u ''Odeonek'' velmi rád.
I pár dnů po dočtení si nejsem stoprocentně jistá, jak knihu hodnotit. Od příběhu jsem neměla příliš velká očekávání, ale upřímně mě překvapil, nečekala jsem, že se bude jednat o ten typ. Jak píše samotná překladatelka v doslovu, těžko se vůbec určuje žánr knihy.
Jako celek mi to vlastně ale přišlo velice dobré. Autorka používá silný poetický jazyk, je vidět, že je původem básnířka. Zároveň se mi opravdu líbila hlavní myšlenka knihy. Je pravda, že spousta žen je v rámci historie absolutně vymazaná
Kniha se mi moc líbila. Souzněla jsem s ní. Pocit hloubky propojení mezi autorkou knihy a autorkou básně je téměř hmatatelný. Kniha ale myslím nepatří mezi ty pro každého. Jde o příběh, na který si musíte udělat čas a musíte mít tu správnou náladu. A taky je to ženský text....
Nádherná obálka, obsah velice zajímavý, skvěle a citlivě přeloženo. Bohužel knížka nebyla úplně pro mě, ač jsem dělala, co jsem mohla. Ale básně nevyhledávám a tady jsem měla právě někdy problém pochopit, " Co tím chtěl básník říct? " :-)
Paralela mezi životem minulým a současným nebyla příliš zřetelná, ženy současnosti nejsou rozhodně tolik upozaďovány tak, jako tomu bylo v dřívějších dobách.
Nicméně knížka si své příznivce jistě našla a najde, už jen pro doplnění historických znalostí o irské literatuře.
Kniha opravdu jen pro ženy (nic proti mužům).
Je to nádherná, citlivá a čtivá kniha o historii a mateřství s překrásným jazykem.
Hluboko ve staré, dávné noci leží naše město v temném údolí. Za jedním zataženým oknem se žena s úděsem probudí ze strašného snu; ani ve spaní se její zármutek nedokáže utišit. V hrůzném příšeří vidí svůj domov zřícený a rozbořený, pozemky vyprahlé a seschlé, zvířata zmizela, ve vzduchu mrtvé ticho. „a celá Gearagh povadla a seschla, / všichni tví ohaři už byli umlčeni / a ani ptáček nezapípal.“ Za jejího života byla oblast Gearagh porostlá starodávným lužním pralesem, jen tu a tam přerušeným pastvinami a usedlostmi. Ta krajina přišla na svět ještě dávno předtím, když se v Gougane Barra rozpadl glaciální ledovec a vypustil obrovskou masu vody. Jak příval té potopy všechno drtil, mařil a mačkal, z výsledné drti se tvořila návrší. Rostla tráva. Býlí. Hloží. Jen pomalu ubíhala ta stará staletí, kdy se rodil les z hlohů, lísek, dubů a jasanů, kde na každé nové haluzi zpívali noví ptáci nové písničky. Brzy se mezi těmi stromy rozezpívaly i hlasy lidí, pečujících o první generace hovězích čelistí, které trávu Gearaghy přežvýkávaly na mléko. Ženy tam pracovaly s držadly džberů a věder, s košťaty a kartáči, lopatami a hrnci, věšely prádlo na šňůry, sypaly zrní ptákům, krmily telata, tahaly okovy vody ze studní, škrábaly brambory, přikládaly si děti k prsům, zpívaly, vzdychaly a míchaly, a když všechno spalo, skláněly se při svíčce nad látáním roztřepených lemů, aby pozastavily další rozplétání. Taková byla Gearagh, jakou znala Eibhlín Dubh: rušná, nespoutaná, nepřemožitelná. Ticho? Tady? Nemožné. Po staletí tohle místo vzdorovalo její hrůzné vidině a žilo dál se smíchem a písničkou, která se nesla po větru s kouřem z rašeliny.
K první zkáze Gearaghy došlo v textu na papíře. V padesátých letech dvacátého století byly předloženy plány projektu hydroelektrárny se stavbou přehrad a strategickým zaplavením. Zvedly se ruce, podepsaly se listiny. Jeden muž ukázal mapu a zakroužkoval na ní evakuační zónu. Ostatní přikývli. Povozy, krávy, děti, všechny je vedli pryč, všechny jejich věci a zařízení, stoly a židle, košíky, hrnce a deky, všechno se odváželo do bezpečí. Zamkli ti lidé dveře, když odcházeli? Nechali klíče v zámku nebo si je nesli na provázku kolem krku? V dálce čeká řeka. Každá vlnka na ní je napnutá jako struna na harfě. Někdo už na ni brnkl. Chvěje se.
Krutý nápor vody se přivalí drsně a bez okolků rozráží dveře a hrne se dovnitř bez klepání, vtrhne do soukromí pokojů, nachází kousky oblečení, které tam lidé nechali, ty staré, potrhané, nepadnoucí a k ničemu. Voda se usmívá, dělá si z nich maňásky, mává rukávy a roztancuje nohavice, tančí s nimi, až jsou na hadry, až i ty hadry jsou na cáry, tančí a tančit nepřestane, dokud nevytáhne i ten poslední útek z osnovy každých rozedraných šatů. Tohle velké a obyčejné rozplétání ukazuje, jak rychle lze tkaninu zvučné krajiny rozpárat.
Co se stane se zlým znamením, když zabráníme neštěstí, které předpovídalo? Popraskají-li struny na harfě, ale nikdo nezahyne, kdo o tom bude vyprávět?
Když myslím na znamení, kterých jsme se naučili obávat – rozbité zrcadlo, osamělá straka –, napadá mi, jaké lešení to z nich asi spadlo, jaké byly ty původní neblahé následky, které se po nich dostavily. Všechna naše znamení v sobě skrývají záhadu jakéhosi vážného lidského dopadu, který po něm kdysi následoval a dnes už je zapomenutý, nechal po sobě jen ten zářivý symbol. Ve snaze pochopit nějaké neštěstí někdy hledáme znamení, které ho předznamenalo, protože nalezením takového znaku vnášíme do chaosu jakýsi smysl. A hledáme-li znamení, často se obracíme k ptákům.
V květnu roku 1622, sto padesát let před Artovou smrtí, bylo město z mého snu v plamenech. Oheň se šířil všemi jeho cestičkami a místnostmi, plameny ničily téměř každou strukturu, která jim stála v cestě, ať byla ze dřeva a došků nebo z krve a kostí. V čmoudu a zápachu dohasínajících uhlíků jeden z těch, co to přežili, dospěl k závěru, že podivný ptačí úkaz, který zaznamenali přede dvěma týdny, musel mít s tím katastrofickým požárem něco společného. Zlé znamení. Jak jednou ten názor vyslovil nahlas, šířil se rychle dál, protože Ano, říkali lidé, Ano, ovšem, ti ptáci byli znamení, že přijde ten oheň. Všichni jsme přece viděli ta dvě obrovská hejna špačků, která se ten den houfovala ve vzduchu, že ano, jak křičeli svou strašidelnou písničku? Všichni také viděli tu ptačí válku, která následovala a ulice města po ní byly poseté opeřenými mrtvolkami. Zpočátku tomu nikdo nerozuměl, ale najednou ten požár dával smysl, když se teď dal vysvětlit jako následek zlého znamení. Ta ptačí krev na zdech a střechách domů musela být varováním před rudými plameny, které přijdou. Co jiného je znamení než výklad minulosti, který ji upravuje, aby zapadla do nové formy?
Když se taková znamení rozletí našimi životy, nesou se jako ozvěna. Když si lidé chtějí vyzkoušet ozvěnu, volají vždycky totéž slovo.