Revoluční Rusko 1891 – 1991 přehled

16.02.2020

„Každý v NKVD věděl, že jestli nesplní uložený počet zatčení, bude mít potíže kvůli nedostatečné bdělosti. „Raději příliš hodně, než příliš málo“ varoval Ježov své operativce. Když „bude zastřeleno 1000 lidí navíc, tak se toho zas tolik nestane.“

„Vrcholným znakem válečného komunismu byl přídělový systém. Levicoví bolševici spatřovali v přídělovém systému zakládací listinu komunistického zřízení – alternativu k penězům, jejichž zánik, jak se mylně domnívali, měl znamenat konec kapitalistického systému. Prostřednictvím přídělového systému bolševická diktatura dále upevnila svou nadvládu nad společností. Kategorie dávek, jež člověk dostával, určovala jeho místo v nové sociální hierarchii. Prvotřídní příděl (skrovný, ale dostačující) obdrželi příslušníci Rudé armády a pracovníci úředního aparátu; většina dělníků dostávala dávku druhé kategorie (která už zcela dostačující nebyla); a buržujové v nejnižším patře pyramidy se museli spokojit s porcí třetí třídy, která podle pamětihodného Zinovjevova výroku představovala „právě jen tolik chleba, aby člověk nezapomněl jeho vůni.“

Lze argumentovat, že Ruská revoluce roku 1917 je událost, která v porovnání s jinými, patrně nejvíce ovlivnila další běh dějin 20. stol. Dnes, více než sto let od jejího završení, stále bojujeme s jejími dozvuky, v podobě neutuchajícího obdivu k hrůzné a nenávistné ideologii komunismu, jež stála na jejím počátku. A přestože komunismus pravděpodobně pro mnohé tehdejší aktéry sehrál roli prostředníka k transferu moci z carského úředního aparátu na bolševiky řízené „sověty“, nelze nijak umenšit fakt, že se po úspěšném završení revoluce v Rusku nebývale rychle etabloval v jakési, nejprve státní, poté internacionální, náboženství a dále úspěšně rozšířil do Evropy a následně, po druhé světové válce, na ostatní kontinenty a dodnes, ke škodě všech, ovlivňuje myšlení a vnímání lidí a ideologických skupin na celém světě, jako jakási rakovina svobodné společnosti.

Autor se věnuje poměrně dlouhému úseku dějin souvisejících s Ruskou revolucí, neomezuje se, jak název knihy napovídá, pouze na období kolem roku 1917. Svůj příběh zahajuje hluboko v carském Rusku, a hned na počátku dává do souvislosti narůstající vzdělanost obyvatelstva s radikalizací společnosti, tj. umět číst znamená, mimo jiné, být vnímavý k radikálním myšlenkám (ne nepodobnou souvislost lze nalézt dnes na blízkém východě v podobě šíření radikálního islámu). Poukazuje na chyby carského režimu, neschopnost cara Mikuláše II., osudy budoucích „hrdinů“ revoluce, vše vedlo k jedinému – osudnému roku 1917 a následné občanské válce rudých proti bílým. Zevrubně popisuje revoluční dění, popularizaci sovětů, menševiky, bolševiky, faktickou nelegálnost převratu, tragicky osudné chyby na straně odpůrců revoluce a samozřejmě vzestup „hrdinů“ revoluce, Lenina, Trockého, Dzeržinského, později Stalina a dalších.

Další kapitoly se věnují zejména upevnění moci bolševiků a budování sovětského systému. Nelze nezmínit popis budování systému Gulag. Dále vyniknou některé úvahy o hledání a výchově ideálního sovětského člověka (aneb „Od Marxe se bolševici dozvěděli, že vědomí je utvářeno prostředím“). Pozoruhodná je dodnes snaha indoktrinace dětí na školách, snaha komunistů (nebo možná obecně levice? – stojí za bližší průzkum) ovládat ministerstva školství. Autorem vyjádřeno zcela jasně, jak prohlásil jistý komunistický teoretik:

„Děti jsou tvárné jako měkký vosk a měly by se stát dobrými komunisty“ „Musíme tyto děti vytrhnout ze škodlivého vlivu rodinného života … musíme je znárodnit.“

Podobně zajímavé jsou příběhy státních převratů ve východní Evropě po druhé sv. válce. Salámová metody nahlodání důvěry obyvatelstva v demokratické strany a postupná uzurpace moci komunisty byly strašidelně geniální. Před komunisty je neustále třeba mít se na pozoru, jejich levicová ideologie je jako mozkový virus, napadá zdravé tkáně, mění je v gangrenózní mrtvolnou hmotu. Skvěle ovládají umění infiltrace institucí, mistrovsky vládnou salámovou metodou likvidace demokratické opozice a svobod, plně pochopili aktivistický styl života a práce, v tom dnešní pravice trestuhodně selhává.

Poslední kapitoly popisují rozpad a rozklad Sovětského systému v jeho konečné fázi. Zajímavá je zejména příprava budoucích „oligarchů“ na změnu režimu, několik let dopředu (převody a skupování majetku). Dává to zcela jasnou zprávu o tom, jak „rovné“ byly podmínky pro všechny na startu „demokracie“ a platí myslím taktéž pro naši republiku.
Je to přehledová práce, někdy jsou události rozebírány trochu jakoby z rychlíku, na kvalitě výkladu se to však neprojevuje a zájemci o detailní informace o daných událostech si jistě najdou specializované knihy. Autor zde dává události do postupného kontextu, nejen dobového, ale též do kontextu souvislého běhu dějin, což je možná ještě zajímavější. Knihu by si měli přečíst všichni dnešní ultralevicoví rádobyrevolucionáři, všichni co chtějí zavádět moderní komunismus a jiné podobné dogmatické společenské systémy. Je to cesta do pekel, cesta do chudoby, cesta do extrémní nerovnosti, cesta do nesvobody a násilí.

„Veterán mezi členy politbyra Mikojan dostal později otázku, proč nebylo možné prohlásit prostě všechny monstrprocesy za nezákonné. „Ne, to by nešlo,“ odpověděl. „Kdybychom to udělali, jasně by z toho plynulo, že zemi neřídila zákonná vláda, ale skupina gangsterů.“ Na chvíli se zamyslel a pak dodal: „Kterými jsme však ve skutečnosti byli.““