Šeptem: Soukromý život ve Stalinově Rusku přehled

26.03.2020

Předně bych se chtěl omluvit, že jsem "pokazil" dosavadní dokonalé, stoprocentní hodnocení, a jedno procento jsem svým hodnocením ubral. Jak popisuji níže, kniha bohužel nebyla ve všech ohledech perfektní, a upřímně, jít nekriticky proti svému přesvědčení jen pro ten ideál dokonalosti je rozhodně proti vyznění této knihy.
Proč teda ubírám hvězdičku? Předně je to pro naprosto tragické množství stylistických chyb. Ačkoliv jsem si nevšiml jediného překlepu, je tam požehnaně špatně vyskloňovaných slov, nehodících se přípon, kostrbatých vět apod. Působí to dojmem, že to editor akorát prohnal levným korektorem (ve stylu MS Word 2003), opravil, co bylo podtrženo červeně, a víc se o to nestaral. Na odbornou publikaci naprosto tristní.
S výše popsaným souvisí do očí bijící chyby v letopočtech. Já na tom nijak nebazíruji a většinou se na letopočty dívám jen orientačně, ale když je letopočet přestřelený o padesát (!) let, člověk si toho všimne. A to několikrát. Všechny ostatní letopočty, které nejsou mimo tak očividně, pak ztrácejí na důvěryhodnosti.
Kniha po většinu své úctyhodné délky funguje výborně jako nestranný svědek doby, který vám předloží paměti a názory různých lidí z různých společenských skupin a je jen na čtenáři, jaký si udělá vlastní názor. Proto mi přišlo velmi nemístné, když se mi autor občas (hlavně v závěru knihy) snažil podsouvat hodnotící komentáře. Nic takového do literatury faktu nepatří, navíc ještě takovéto.
Každopádně ve výsledku jsem velmi rád, že jsem si to přečetl a myslím, že takovýchto vzpomínkových knížek by mělo vznikat víc. Sám Stalin údajně řekl, že smrt jednotlivce je tragédie, ale smrt milionu je statistika (při psaní komentáře jsem krátkou rešerší na internetu zjistil, že je tento výrok připisovaný Stalinovi neprávem, tak nechci šířit propagandu). Nicméně je to pravda, člověk truchlí po jednotlivci, ne po nějakém abstraktním číslu. Knihy, jako je tato, za tu nepředstavitelnou statistiku dodávají jména a příběhy, dělají ze statistiky jednotlivce. Soucítíte víc s nepředstavitelnými dvaceti pěti miliony obětí pronásledování stalinistickým režimem, nebo s reálnými lidmi jako byli Golovinovi, Vladimir Gromov, Anna Dubovová, Laskinovi, Pavel Drozdov, Zinaida Bušujevová nebo třeba Veronika Něvská?
Nejpřínosnější pro mě ovšem paradoxně nebyly příběhy obětí, ale pohled na druhou stranu. Názory a pocity hrdých komunistů a komsomolců, obyčejných stalinistů, takových lidí, co měli obrázek Stalina na stole ještě dvacet let po jeho smrti a odsouzení. Zejména linka Konstantina Simonova byla asi tím nejzajímavějším, co kniha přinesla.
Na závěr připojím souhlas s uživatelem jprst. Četl jsem to v kuse a bylo to velmi tíživé a náročné čtení. Není špatný nápad to prokládat něčím lehčím.