S čistým srdcem přehled

26.06.2017

Proletářské motivy mě příliš neoslovují a zejména na začátku sbírky mi přišlo, že se překlad příliš nepovedl. Líbí se mi spíše Józsefovy obecnější (S čistým srdcem, Chci se státi zahradníkem, Bože, Hrůza), milostné (Óda) a osobní básně (Otevřu dveře, Pozdní nářek, Však). Celkově sbírku hodnotím kladně, ale raději mám Áprilyho.

Chci se státi zahradníkem

Chci se státi zahradníkem,
pěstit strom, keř za keříkem,
z jitra vstávat -- beze změny
dbát jen o květ zušlechtěný.

Ze všech květin na mé půdě
každá milenkou mi bude,
i kopřivy nedůtklivé,
neboť všechny budou živé.

Chci pít mléko, z dýmky táhnout,
na pověst si nedám sáhnout,
zlého nic se nestane mi,
zasadím i sebe v zemi.

Je to třeba v každém pádě
na východě, na západě --
když svět zajde bez odvety,
ať má aspoň na hrob květy.
***
Bože

Před svými starostmi tě skrývám,
Bože, moc rád tě mám a vzývám.
Kdybys byl třeba kamelotem,
křičel bych s tebou, zkropen potem.

Kdybys byl oráč v polích s pluhem,
dřel bych se s tebou, byl ti druhem.
A měl bych rád i tvoje koně
a moudře bych se staral o ně.

Nebo bych oral, kleče svíral
a v šlápějích tvých se ubíral,
na slance dobrý pozor dával,
abych tam hlouběj zaorával.

Kdybys byl hlídač, hlídal lány,
zahnal bych sám snad všechny vrány.
A každá práce toho druhu
šla by nám vesele vždy k duhu.

Kdyby ses smál, též bych se smával
a po večeři přisedával
a ty by sis mé dýmky hleděl
a já bych ti vše vypověděl.
***
Otevřu dveře

Otevřu dveře. Líně hne se
zápach vystydlé kapusty.
Z kuchyně sporák ušklíbne se,
učouzen. Pokoj je pustý,

prázdný. Let šestnáct šlo jak ve snu
a já už nezapomenu.
Na židli s lesklým plátnem sklesnu,
chce se mi plakat, nemohu.

Vím, že mi matku pochovali,
však není již a nemám klid,
nechápu to. A dost jsem starý!
(Dřez vyleštěn je samý svit.)

Pohladit nemohl jsem ani
mrtvou a nespatřil ji pak
a nezaplakal. Do skonání,
říká mi stesk, už bude tak.
***
2
Jako bych sto tisíc let hleděl na to,
co náhle se mi zjeví blýskajíc.
Čas naráz dozrál měrou vrchovatou
a mnou jej zří mých předků sto tisíc.

Vidím, co neviděli, neboť sili,
vraždili, objímali, a tak dál.
A oni zří, když v hmotu sestoupili,
co nezřím já -- abych nic nezalhal.

Jak strast a radost navzájem se známe.
Jim patří dnešek, minulost já mám.
Drží mou tužku, když se v báseň dáme,
a já je cítím, já si vzpomínám.

3
...
Tak mluví ke mně, protože již mnou se stali;
ač sláb, jsem jimi silný, já, jenž z dávna vím,
že víc než množství jsem, vždyť v čase, jenž se valí,
až do prabuňky jsem já každým předkem svým,
tím předkem, jenž se rozkládá, jenž rozmnoží se:
a já se šťasten v matku, otce proměním
a otec můj i matka sami rozdvojí se
a já se rozmnožím, jsa -- Jediným!
(U Dunaje)
***
tak vidět chci ji, jak dítě mrtvou matku spící,
tu krásnou, dávnou ženu, v jase odcházející.
(Tu krásnou, dávnou ženu...)
***
Ne v slavném boji ani na provaze,
v loži, jak doufám, skončím bez nesnáze.
Buď jak buď -- inventář je hotov celý,
žil jsem -- z čehož i jiní smrt už měli...
(Inventář je hotov)
***
Však

Však si mne mrtvá uchváti,
co zrodila mě, kolébala.
Zhasne má láska, jež dřív plála.
A věrnost též se vytratí.
Ustanou písně zpívati,
na vesmír vzroste mysl malá.

Zví se, že bloudí v těle mém --
jak rub světa prázdná jen --
duše, jež bytí snášet znala.
A rozpadnu se jako šála,
když moli v prach ji obrátí.
Přec však mne přijde sebrati
mrtvá, co kdys mě kolébala.