Satyrikon přehled

Autor zábavnou, satirickou formou poukazuje na realistický obraz schátranej, dekadentnej rímskej spoločnosti, ako aj na milostnú tragikomédiu románových postáv. Je to doba, kedy po ušľachtilom umení nezostalo ani pamiatky. Príčinou úpadku je túžba po peniazoch, po novotách, v nestálosti a duch, otupený nevkusom sa oddáva zvráteným nechutnostiam.


Kúpený Ríman
riadi pri voľbách svoj hlas len zvonivým ziskom a lupom;
úplatný na snemoch ľud, tiež senát je úplatný, priazeň
draho sa kupuje. Márne by si hľadal poctivú mužnosť
u senátorov. Úradná moc sa peniazom poddá.
Dôstojnosť senátu sama už poklesla, skazená zlatom.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Jak hodnotit knihu, která není knihou jako takovou? Asi by bylo vhodné předeslat, že jsem četl nový překlad od Šourka a knihu netvoří jen samotný text Satyriconu, ale i předmluva překladatele a doslov M. Putny.

Knihu jsem chtěl číst především kvůli postavě Petronia, kterého jsem si zamiloval v Sienkiewiczově Quo vadis, proto jsem byl trochu zklamaný, když jsem se v předmluvě dozvěděl, že Petronius je jen údajným autorem tohoto textu. Pak jsem však zpozorněl, když se v erudované předmluvě objevilo slovo srát (nebo něco podobného). Jaké bylo mé milé překvapení, když jsem zjistil, že se s tím překladatel opravdu nemazal a původní text starý dva tisíce let oblékl do moderního kabátku z mluvy věru lidově květnaté...

Konečně se mi do rukou dostal důkaz dekadentního rozkladu veliké Říše římské. O co kouzelnější je si uvědomit, jak se jako lidstvo točíme jak vítr v bedně po stále stejné spirále do stále stejné prdele. Příběh (tedy spíše jeho torzo) má všechno – narušení vztahů, bezcílnost, ztrátu soudnosti, pohrdání vlastní ctí a bezuzdnou poživačnost. Vítejte v jednadvacátém století, vítáme vás na palubě hořícího letadla, kde si cestující objednávají další sklenku šampaňského a za hurónského smíchu zpívají Duhovou vílu. Dva tisíce sem nebo tam, je to jedno.

Samotný děj, o kterém se ve výsledku moc mluvit nedá, není moc zábavný. Jak jsem naznačil výše, jedná se spíše o drobné nenavazující epizodky, které jsou příběhově nekonzistentní a prostupují je stejné postavy a s nimi spojené motivy, především sexuální. Tyto fragmenty jsou (především díky geniálnímu překladu) neuvěřitelně čtivé i v našich dnech. Knihu lze číst jako satiru neronovského Říma, jako výsměch samotnému Nerovi, kritiku společnosti nebo jako prosté humorné scénky, které pobaví i dnes. Možností je nepočítaně.

Na vyšší úroveň knihu staví i samotná, výše zmíněná kompozice s předmluvou, komentující vznik překladu, kterou následují samotné fragmenty, aby knihu uzavřel Putnův doslov, zasazující Satyricon do historického kontextu. Oba odborné texty jsou čtenářsky velmi přístupné, zábavné a oproti jiným doslovům a předmluvám jsem měl pocit, že mi něco daly.

A poslední smeknutí patří sazeči, grafikovi nebo Šourkovi...? Nevím, ale horizontální členění textu je prostě geniální.