Sedm zákonů přehled

Bárta v knize žíká Australcům Aboriginálové - v češtině se užívá spíše Aboriginci/Aboridžinci. Vskutku nevím, proč si je Bárta tak idealizuje (vychází z dnes již zastaralých prací etnologů a antropologů (ale i amatérů) - Chaloupka, Jelínek), když se posíváte na australské domorodce, potýkají se stejnými problémy, jako kterákoli jiná civilizace na světě. Myslím, že v dnešní době je už trochu passé hýčkat si ideál "ušlechtilého divocha". Do jaké míry je jejich 60 000 let trvající civilizace optický klam? Pokud bychom na ni nahlédli detailněji, našli bychom rovněž různé přeryvy, vzlety a pády, jen asi ne tak "výrazné" v západním smyslu. A o čem svědčí dnešní nízká doba dožití, vysoká dětská úmrtnost u těchto domorodců a jejich sklon k alkoholismu a užívání omamných látek? Někdo by řekl, že je zničila právě Západní civilizace, ale neměly bychom to právě brát jako neschopnost se přizpůsbit? Celkově je mi Bártův sedmý zákon adaptace značně proti srsti, protože ono to nám důvěrně známé přehazování kabátů podle toho, jak zrovna politicky fouká, je také svého druhu adaptace a přizpůsobení se podmínkám.

Úsměvně působí zážitek se súdánským předákem (str. 285), který Bártu konfrontuje se světem lidí, co nemají potřebu za každou cenu vydělávat peníze. Pokud se tímto způsobem projeví saúdský předák, stává se v našich západních očích moudrým domorodcem, pokud by nám totéž řekl např. český traktorista, bude za hloupého joudu a lenocha. Udivuje mě, že Bártu překvapuje, že někdo prostě o peníze nestojí (zvlášť, když žije v africké vesnici daleko od civilizace, kde toho s penězi jako takovými opravdu moc nepořídí).
K Defoeovu "Deníku morového roku" přistupuje Bárta poněkud naivně. Je třeba si uvědomit, že že Defoe byl ročník 1660 a v době epidemie byl malé dítě. Když knihu o mnoho desetiletí později psal, vycházel sice i z dobových dokumentů (patrně včetně záznamů svého strýce), ale ani tak přece nemůžeme jeho hodnocení chování tehdejších představitelů města brát vážně a srovnávat je s těmi dnešními, navíc uvážíme-li, že později přšel ještě velký požár Londýna, který opět zamával s vnímáním a hodnocením událostí předchozích (a pár let před morem byla zase občanská válka, lidé tak žili ve výjimečně vyhrocené situaci již léta). Přežijete-li druhou či třetí katastrofu, zdá se vám ta předchozí již ne tak strašná, navíc, když to popisujete s odstupem let či desetiletí. Navíc je třeba si uvědomit i to, že lidé tehdy měli zcela jiné požadavky na život než dnes a byly v tomto ohledu daleko skromnější, nechali si líbit i věci, proti kterým by se dnes okamžitě vykřikovalo a prstestovalo, zatímco oni byli často ještě vděčni, že to nedopadlo hůř. Bárta popisuje tehdejší situaci v Londýně poměrně idylicky, ale uvědomme si, že domy, v nichž se objevila nákaza, byly zatlučeny prkny a hlídány, aby z nich nikdo nevyšel ven. Hlídači byli prostředníky, kteří izolovaným zajišťovali potraviny a další nezvytné potřeby, ale je také třeba dodat, že zbytečně vymřel třeba celý dům, protože byl s ýjimkou této pomoci uvnitř odkázán často právě jen sám na sebe co se ošetřování týče a umírali v něm lidé, kteří by při zajištění pouze základní péče (uvařit, přinést vodu, nakrmit, vynést nočník,...) přežili.
Co mi však vyrazilo dech asi nejvíc, bylo použití pětidílného obrazového cyklu Thomase Colea Cesta impéria (str. 36-46) a Bártovo přesvědčení, že dobře ilustruje vznik, vývoj, vrchol a pád civilizací. Vždyť Coleův cyklus je typickým produktem romantismu a oné idealizace, které se 19. století dopouštělo ve vztahu k minulosti. Navíc sám Cole vložil do tohoto cyklu svou kritiku tehdejšího prezidenta, na to bychom neměli zapomínat a vnímat cyklus obrazů v kontextu doby vzniku a záměrů autora.

Značně mimoňsky na mě působí rovněž autorovo hodnocení dobrých a špatných lídrů za covidu. Vystoupení britského premiéra Borise Johnsona v březnu 2020 (str. 186) hodnotí Bárta kladně a shledává ho inspirativním, pro mě jsou však citovaná slova "lidé budou umírat, budeme ztrácet své bližní, ale Británie zítězí" pouze prázdnými, patetickými frázemi, srovnatelnými s tím, co zaznívalo tady u nás či jinde. A ironií osudu nedlouho po vydání této knihy vyplula na povrch agéra Partygate a Johnson se nakonec ukázal být stejně nedbalý opatření, jako například u nás Prymula. Takže, jaký je rozdíl mezi inspirativním západním a neschopným domácím lídrem? Možná ve schopnosti své prohřešky tutlat? Pokud jste prosím někdo zaznamenali, že by Bárta toto později nějak okomentoval, dejte mi vědět kde.

Doporučuji recenzi Ondřeje Hudečka na Bártovu knihu "Kolapsy a regenerace" a recenzi Jakuba Homolky na "Něco překrásného se končí" v časopise Dějiny-Teorie-Kritika z roku 2014, protože Bártova argumentace a způsob psaní, příklady a rétorika jsou zdá se v jeho knihách velmi podobné a většina věcí v recenzích sedí i na "Sedm zákonů". Za zmínku stojí i články Ondřeje Císaře ("Kolapsy z jedné i druhé kapsy", dohledatelné na Academia.edu) či Ondřeje Slačálka "Historikové a úpadek" v Dějiny-teorie-kritika č. 1/2023, s. 163-183, kde se autor zabývá právě i Bártovými Sedmi zákony, a článek téhož autora "Budeme se mít jako v pyramidě" zveřejněný v Alarmu (s výhradami k závěru článku, kde se autor až příliš odchyluje od pokusů o objektivní kritiku a popouští uzdu svým subjektivním politickým názorům).