Strýček Váňa přehled
Anton Pavlovič Čechov
Anton Pavlovič Čechov, jeden z nejvýznamnějších světových povídkářů a dramatiků, napsal komedii Strýček Váňa (s podtitulem Výjevy z vesnického života ve čtyřech dějstvích) v roce 1897. Strýček Váňa patří k vrcholům jeho tvorby, mezi čtyři z jeho mistrovských dramat. Odráží se v něm nejen přelom doby, čas konce jedné epochy, čas horečného hledání smyslu, ale také čas skepse a tušení stínů a rozporů nadcházejícího dvacátého století. Zároveň je Strýček Váňa hrou, v níž se lámou žánry, je komedií se záblesky grotesky i poezie, ale také takřka absurdním existenciálním dramatem, plným situací tragických i neodolatelně komických.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Strýček Váňa. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (18)
Rozhlasová hra, jejíž téma i hrdinové mi přišli spíš tragičtí. Opět složité rodinné vztahy, tlachání o ničem, protiklad venkovanů a měšťáků, tradice versus moderna. Výsledně mi to moc nedalo.
Čechov měl dar popsat realitu ruského venkova a absurditu zbytečných lidských životů, které se žijí jen tak ze setrvačnosti. Nudu a zmar bez vidiny lepších zítřků. Strýček Váňa to jen dokládá. Všeobecný pesimismus a neporozumění. V jeho hlavních dramatech se sice opakují motivy zbytečných lidských životů, ale každá hra je svébytná. Velmi oceňuji propracovanou psychologii postav, která je u Čechova standardem.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (1)
„Když člověk nemůže žít normálně, tak žije pro přelud. Je to pořád lepší než nic.“
Kniha Strýček Váňa v seznamech
v Právě čtených | 2x |
v Přečtených | 230x |
ve Čtenářské výzvě | 13x |
v Doporučených | 6x |
v Knihotéce | 28x |
v Chystám se číst | 29x |
v Chci si koupit | 9x |
Autorovy další knížky
1976 | O lásce |
1933 | Pavilon číslo 6 |
2008 | Povídky (6 povídek) |
1962 | Okamžiky |
2002 | Ivanov |
"JELENA: Každý nadává na mého muže, všichni se na mne dívají s účastí: chuděrka, má starého muže! Ten soucit se mnou - velice dobře tomu rozumím! Teď zrovna to říkal Astrov: všichni nerozvážně ničíte lesy a brzo na zemi nezůstane nic. Stejně nerozvážně ničíte člověka a brzo vaší zásluhou nebude na světě ani věrnost, ani čistota, ani schopnost obětovat se. Proč vy nemůžete klidně vidět ženu, když není vaše? Protože - ten doktor má pravdu - všichni jste posedlí ničivou vášní. Není vám líto ani lesů, ani ptáků, ani žen, dokonce ani sebe samých navzájem..."
Mám pocit, že Strýček Váňa je z Čechovových her (těch co jsem viděl, slyšel nebo četl) ta nejvíc dojemná a intimní, jaksi nejvíc zasahující. Ale zároveň mě tím nejvíc štve, jako by Čechov ve Váňovi prostě tlačil na pilu až příliš, až příliš manipulativně mi s patosem předkládal utrápeného dobráka Váňu a šedou myšku Soňu, abych je politoval a případně se zastyděl za nějaké ty Váni a Soni v mém okolí, které v jejich životabídě bez povšimnutí zanechávám jejich osudu. Řekl bych, že tahle podvojnost dává svobodu a hodně prostoru inscenátorům: aktéry hry lze na jevišti představit jako směšné, groteskní i tiše hrdinské figury.
(Nakonec ale bylo právě tohle napětí pro moje čtení textu podstatné. Pozoroval jsem životem utlučenou dvojici a zároveň jsem pozoroval sebe, jak je pozoruju :-).
Ale není to jen Soňa a strejček Váňa, kteří jsou uvězněni v limitech svých životů. A nejde pouze o vnějškové okolnosti, snad každá z postav vypadá - minimálně občas -, že by ráda žila jinak, překročila vlastní sebestředný horizont a vykročila k druhým. Ale zlozvyk sebestylizace je bezpečný přístav a sdílení se bližním je pokaždé riskantní podník. A tak nezůstane než u náznaků a následuje rychlý návrat do své role. A sobec tak zůstává sobcem, koketa koketou, nihilista nihilistou ... a ti trpně všechno snášející zůstanou i dál trpně všechno snášejícími.
"SOŇA: Uslyšíme anděly, všude bude plno světla, uvidíme, jak všechno zlo téhle země, všechno naše utrpení se rozplyne v milosrdenství, které se rozestře nad celým světem, a poznáme život tichý, něžný a sladký jako píseň. Věřím tomu, věřím..."