Strýček Váňa
Anton Pavlovič Čechov
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/4252/bmid_strycek-vana-BWo-4252.jpg
4
146
146
Anton Pavlovič Čechov, jeden z nejvýznamnějších světových povídkářů a dramatiků, napsal komedii Strýček Váňa (s podtitulem Výjevy z vesnického života ve čtyřech dějstvích) v roce 1897. Strýček Váňa patří k vrcholům jeho tvorby, mezi čtyři z jeho mistrovských dramat. Odráží se v něm nejen přelom doby, čas konce jedné epochy, čas horečného hledání smyslu, ale také čas skepse a tušení stínů a rozporů nadcházejícího dvacátého století. Zároveň je Strýček Váňa hrou, v níž se lámou žánry, je komedií se záblesky grotesky i poezie, ale také takřka absurdním existenciálním dramatem, plným situací tragických i neodolatelně komických.... celý text
Přidat komentář
Rozhlasová hra, jejíž téma i hrdinové mi přišli spíš tragičtí. Opět složité rodinné vztahy, tlachání o ničem, protiklad venkovanů a měšťáků, tradice versus moderna. Výsledně mi to moc nedalo.
Čechov měl dar popsat realitu ruského venkova a absurditu zbytečných lidských životů, které se žijí jen tak ze setrvačnosti. Nudu a zmar bez vidiny lepších zítřků. Strýček Váňa to jen dokládá. Všeobecný pesimismus a neporozumění. V jeho hlavních dramatech se sice opakují motivy zbytečných lidských životů, ale každá hra je svébytná. Velmi oceňuji propracovanou psychologii postav, která je u Čechova standardem.
Posloucháno jako rozhlasová hra, která byla vynikající; ale předloha mi neseděla.
Uf uf, tak tahle divadelní hra mi teda příliš neseděla. Úplně jsem cítila, jak se do čtení musím nutit. A vlastně po přečtení ani nevím, o čem přesně to bylo a co přesně se autor snažil předat. Teď nevím, do jaké míry je to chyba knihy do jaké míry si za to mohu sama.
Tato hra nemá příliš rozvitý děj. Jak je psáno již na titulní straně, jsou to výjevy z vesnického života a spíš než rozvitý děj to skutečně najdete spíš takové střípky ze života postav. Je to takové filozofování o životě a o světě, o údělu postav, které vlastně neví co ze životem, který jim protéká mezi prsty a postavy to neumí zastavit. Taková trochu bezmoc, zdá se mi.
Nakonec dvě hvězdy - pár pasáží, kde postavy filozofují, se mi docela líbilo (viz třeba ukázky, které ve svém komentáři uvedl Marek Herman), ale celkově to prostě nebyl můj šálek čaje a nevím, jestli by se mi někdy chtělo tohle vidět na jevišti.
Tato divadelní hra by měla být dle anotace komedií až groteskou ? Tak na mě tedy rozhodně nezapůsobila. Přikláním se spíše k existencionálnímu dramatu plnému tíživé atmosféry místa, v němž se setkává několik velmi různorodých postav na přelomu 19. a 20.století. Čtenář vnímá jak generační rozdíly, tak propastné diference mezi lidmi zvyklými žít na vlně novot ve městě a být živeni druhými, tak lidmi žijícími na vesnici, uvyklými tvrdě pracovat a ctít staré hodnoty. Za mě další typická ruská tvorba, která je mi mrazivě blízká.
Normálně bych do toho nešla, ale když jsem to zahlídla na Vltavě, řekla jsem si proč ne a poslechla si to. Na Racka to za mě nemá, ale jinak se mi to líbilo.
-Vsichni nerozvazne nicite lesy a brzy na zemi nezustane vubec nic.
Stejne nerozvazne nicite cloveka a brzo vasi zasluhou nebude na svete ani vernost, ani cistota, ani schopnost obetovat se.
Proc vy nemuzete klidne videt zenu, kdyz neni vase?
-Clovek nic netvori, jenom nici.
Od Čechova jsem v minulosti četl jen knihu povídek s názvem O LÁSCE, a to bylo všechno. STRÝČEK VÁŇA je první drama, které jsem od něj četl. Hra má 4 dějství. Kniha se mi moc líbila a určitě časem vyzkouším další autorova dramata. Knihu hodnotím na 100 %.
Kniha je docela krátká, ale poutavá a k zamyšlení. V této hře jsou řešeny otázky smyslu lidského života a hodnot člověka na přelomu 19. a 20. století. Líbily se mi ekologické myšlenky a praktická realizace doktora ASTROVA.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
… za všechno si zodpovídáš ty sám. Ty jsi zapomněl, že názory samy o sobě nejsou nic, mrtvá litera… Tys měl pracovat.
… svět se řítí do záhuby ne kvůli zločinům a požárům, ale kvůli nenávisti a nepřátelství, kvůli všem těm malicherným rozmíškám…
Když člověk nemůže žít normálně, tak žije pro přelud. Je to pořád lepší než nic.
Prázdný život nemůže být čistý.
Člověk musí lidem věřit – jinak se nedá žít.
Ač se mi čte Čechov dobře, nejsem z jeho her už tak nadšená, protože mi přijde, že jsou pořád stejné. Ne nezajímavé nebo bez závažné zápletky, ale... Je to trochu monotónní.
Byť to nebývá mým zvykem, začnu citátem ze hry:
SOŇA: Vám se nelíbí život?
ASTROV: Obecně vzato, mám ho rád…
Je to citát mi blízký a pro hru zdá se být i poněkud symbolickým. Protože Strýček Váňa není žádná komedie, jak jsem čekal, než jsem navštívil úplně excelentní inscenaci Klicperova divadla. Je to hra mimořádně smutná, depresivní, až moc plastická, alespoň z mého pohledu.
Je to hra o žití života, který jsme si nedobrovolně vybrali a ve kterém trpíme. Je to hra o přemáhání se a snaze nezešílet ze světa a hlavně z lidí. Je to hra, která nám ukazuje bolest přicházející po zničení našich iluzí. Je to hra behavioristická, ve které došlo k porušení bubliny a narušení světa jaký známe a jaký náš vytvořil.
Pro mě bylo nadmíru tragické pozorovat Ivana Vojnického, v jeho ztrátě ideálu, v jeho zpackaném životě. Člověka nad míru inteligentního, který léty zcyničtěl, rozpadl se. Bolestivé bylo sledovat i Astrova, zkaženého zkažeností lidstva. Vždy, když došlo na jeho repliky, vzpomněl jsem si na báseň Jiřího Koláře Mezi tupci „A co je horšího, stáváš se zvolna, chtěj nechtěj, jedním z nich…“
Herr professor jako další ukázka zbytečného člověka, Jelena chodí po jevišti jako „vtělená Lenora“, Sofie jako zamilovaná trpitelka. Tělegina nemá smysl rozebírat, to je moc složitý případ. Pak je tam ovšem Mariana. Smířená, laskavá, klidná Mariana. Oáza v poušti šílenství, bolesti a nenávisti k druhým, i sobě samým.
Převelice rád mám tuto hru a musím plně doporučit ji, i návštěvu – v časech lepších – Klicperova divadla, které hru inscenovala opravdu geniálně. I text je mnohem příjemnější, když za každou Vojnického replikou slyšíte sarkasmus hlasu Jiřího Zapletala a, dovolím-li si být i maličko frivolní, když si v roli Jeleny živě vzpomenete na roztomilou Natálii Holíkovou.
Závěrem ještě jedna citace: „Šílená je země, která nás ještě nosí.“
P.s. Hra nám mimo jiné potvrzuje to, že zájem o ekologii není pouze rozmarem dnešní nezřízené mládeže, ale je to otázka dlouhodobá.
Dechberoucí, nemám slov... bolavá krása života, kterej jsme si jednou vybrali, a teď neseme jeho následky. Na rozdíl od jinejch Čechovovejch her je tu navíc smíření a znovunalezení klidu, ač má k ideálnímu životu daleko.
"Když člověk nemůže žít normálně, tak žije pro přelud. Je to pořád lepší než nic."
Záležitost ne nepodobná Višňovému sadu. I tady najdete postavy sympatické, bezbarvé či vzbuzující zlost. Ve výsledku si všechny zaslouží lítost, neboť si ani neuvědomují,co činí, jenom žijí své životy a hrají role, o nichž si ani nedělají iluze, že si je píší samy.
Síce je to jedno z najznámejších diel dramatickej tvorby, mňa nenadchlo a dokonca až nudilo. Ale treba oceniť veľmi dobrú charakteristiku postáv a ja som rada, že som to bola schopná dočítať.
Autorovy další knížky
| 1976 |  O lásce |
| 1933 | Pavilon číslo 6 |
| 2008 |  Povídky (6 povídek) |
| 1962 | Okamžiky |
| 2002 | Ivanov |
"JELENA: Každý nadává na mého muže, všichni se na mne dívají s účastí: chuděrka, má starého muže! Ten soucit se mnou - velice dobře tomu rozumím! Teď zrovna to říkal Astrov: všichni nerozvážně ničíte lesy a brzo na zemi nezůstane nic. Stejně nerozvážně ničíte člověka a brzo vaší zásluhou nebude na světě ani věrnost, ani čistota, ani schopnost obětovat se. Proč vy nemůžete klidně vidět ženu, když není vaše? Protože - ten doktor má pravdu - všichni jste posedlí ničivou vášní. Není vám líto ani lesů, ani ptáků, ani žen, dokonce ani sebe samých navzájem..."
Mám pocit, že Strýček Váňa je z Čechovových her (těch co jsem viděl, slyšel nebo četl) ta nejvíc dojemná a intimní, jaksi nejvíc zasahující. Ale zároveň mě tím nejvíc štve, jako by Čechov ve Váňovi prostě tlačil na pilu až příliš, až příliš manipulativně mi s patosem předkládal utrápeného dobráka Váňu a šedou myšku Soňu, abych je politoval a případně se zastyděl za nějaké ty Váni a Soni v mém okolí, které v jejich životabídě bez povšimnutí zanechávám jejich osudu. Řekl bych, že tahle podvojnost dává svobodu a hodně prostoru inscenátorům: aktéry hry lze na jevišti představit jako směšné, groteskní i tiše hrdinské figury.
(Nakonec ale bylo právě tohle napětí pro moje čtení textu podstatné. Pozoroval jsem životem utlučenou dvojici a zároveň jsem pozoroval sebe, jak je pozoruju :-).
Ale není to jen Soňa a strejček Váňa, kteří jsou uvězněni v limitech svých životů. A nejde pouze o vnějškové okolnosti, snad každá z postav vypadá - minimálně občas -, že by ráda žila jinak, překročila vlastní sebestředný horizont a vykročila k druhým. Ale zlozvyk sebestylizace je bezpečný přístav a sdílení se bližním je pokaždé riskantní podník. A tak nezůstane než u náznaků a následuje rychlý návrat do své role. A sobec tak zůstává sobcem, koketa koketou, nihilista nihilistou ... a ti trpně všechno snášející zůstanou i dál trpně všechno snášejícími.
"SOŇA: Uslyšíme anděly, všude bude plno světla, uvidíme, jak všechno zlo téhle země, všechno naše utrpení se rozplyne v milosrdenství, které se rozestře nad celým světem, a poznáme život tichý, něžný a sladký jako píseň. Věřím tomu, věřím..."