Supermodelka a krabice Brillo přehled

12.05.2023

Bavilo mě to míň než první kniha, protože je to víc ekonomické než předtím. Ale rozhořčená jsem stejně. Ani po druhé knize stále nechápu, jak může někdo dát 15 milionů dolarů za orgastického manga naháče... Ale já obecně nemám ráda sochy a plastiky. U obrazů jsem shovívavější.
Stejně si ale musím říkat, že kam to ten svět umění spěje... :D
První polovina knihy mi připadala jako rozšíření "žraloka", říkala jsem si, že by stačil jen rozšířený dotisk, obsahující nové události po bankovní krizi. Ale druhá půlka už byla "nová". Tak si nakonec ještě opravdu přečtu toho balonkového pejska.

20.10.2017

V poslední době se trochu zajímám o umění, tím chci říct, že jsem nevzdělaný amatér, co viděl z dálky pár obrazú, trochu maluje a jinak o tom ví prd. Naštěstí i lidé bez zkušeností a inteligence múžou šířit názor. Velká část naší společnosti byla vybudována právě na tomto faktu, takže vás teď musím oblažit i o ten svúj. Tato kniha NENÍ o umění. Pod slovem umění si především představuji formu, jakou je možné pomocí obvykle vizuální kreativity přenést či přímo vyvolat myšlenku, sdělit dojem, vyjádřit emoci nebo minimálně esteticky vyplnit prostor. Tato kniha je spíše o tom, že na zem vysypete hromadu bonbonú a přesvědčíte někoho, aby si to za miliony dolarú koupil. Já bych to pojmenoval jako marketingový ojeb. A tato kniha je přesně o tom, kdo koho ojebává, jakým zpúsobem se ojebává, kdo jsou ojebaní a proč vlastně někdo chce být ojebaný. Není na tom nic špatného, žijeme v komerční společnosti a když se rozhlídnete kolem sebe zjistíte, že marketingový ojeb je výdobytek, který si mnoho z nás dopřává s velkou oblibou a ani nemusí jít o rádoby umění. Ano, je spousta lidí, kteří by se bili do krve za to, že díla v knize uvedená uměním jsou. Obvykle to říkají proto, že jsou řádně ojebaní nebo nemají odvahu říct, že císař je nahý. Autor si však názory na umění nechává pro sebe a jen popisuje tu mechaniku jakou se trh s uměním řídí, což je trochu škoda, víc bych ocenil, kdyby byla tato kniha psaná formou esejí i když bych s nimi třeba nesouhlasil. Thompson má řekl bych až chorobnou oblibu používat v každé větě minimálně dvě čísla potažmo číslovky, s čímž by se měl jít asi léčit nebo si jeho další knihu nekoupím.