Tatra kolem světa: 60 let cestovatelských zkušeností přehled

24.03.2020

Druhá část cestopisu z výpravy Tatry kolem světa po 30 letech povstala z popela jako bájný Fénix; stalo se to, co už málokdo předpokládal, že druhá část knihy ještě někdy spatří světlo světa. A musím konstatovat, že tato kniha mi přišla o něco čtivější než kniha mapující první část expedice. I když je to opět docela slušná historická naučná exkurze mezi jihoamerické předkolumbovské kultury a v oblasti Tichomoří, kterou Tatra překonala na lodi, se posádka letecky přemisťovala mezi jednotlivými ostrovními zeměmi takovým stylem "přískokem vpřed", je to také takový rychlokurz zeměpisu a dějepisu, tak mi tohle přišlo prostě napsané líp, s přece jen trochu větším podílem osobních zážitků když ne celé posádky, ty mi tam zkrátka poněkud chybí, tak alespoň trochu prožitků autora knihy.
Já jsem rád, že tento druhý díl vyšel, to rozhodně. Konečně máme možnost sledovat cestu expedice vcelku. Po dočtení knihy z té expedice ale mám takový trochu smíšený pocit. Nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že od jisté doby to poněkud "drhlo". Snad už od zadržení posádky v Guatemale, po němž musela výprava trasu proti původním plánům změnit, a když ne odtud, tak od opuštění Jižní Ameriky. Cesta dál mi připomínala takové trochu "přískokem vpřed", jak už jsem uvedl výše. Rozsáhlé přesuny Tatry lodí a letecké cesty posádky s mnoha mezipřistáními mi připadaly jako řešení poněkud nouzová, těžko říct, jak vlastně byla celá výprava v této fázi organizována, zda už to nebylo spíš ve stylu "Asi jsme si vzali trochu velké sousto, je nám jedno jak, ale ať už proboha nějak dojedou zpátky". Když se třeba podívám na mapy a itinerář trasy v přílohách v závěru knihy, přijde mi skoro zvláštní zorganizovat jistě ne jednoduchou a ani levnou přepravu víc jak 20 tun vážícího auta z Jižní Ameriky do Singapuru, odtud na Nový Zéland proto, aby na Novém Zélandu ujelo 850 km. 2 800 km ujetých poté v Austrálii také při pohledu na mapu vypadá jako spíš jen takové líznutí tohoto obrovského kontinentu. Poté následoval vlastně poslední souvislý delší úsek, cesta Asií, zkalená zase pro změnu úmrtím F. Jeniše. Následná cesta Afrikou také trochu působí dojmem jako když se opilec potácí domů:). Nenavštívit největší národní parky Afriky je také docela škoda. Stejně jako jižní Afriku, protože ... apartheid. A poté opět rozdělená cesta Tatry a posádky do Egypta. A odtud už asi poměrně zrychlený přesun k domovu (patrně asi v důsledku tehdejších událostí - krátce po listopadu 1989), který je v textu zhuštěný asi do čtyř stránek.
V závěru knihy za původním textem je několik desítek stran autorových dodatků. Část z nich jsou postřehy k expedici, které ji trochu osvětlují, doplňují. A úplný závěr pak tvoří takové postřehy, či spíše možná životní cestovatelský profil autora, což je sice zajímavé z hlediska toho se o autorovi a jeho pestrém cestovatelském životě něco dozvědět, ale tyto pasáže s touto expedicí nemají nic společného.
A poslední poznámka k pravopisu. Když jsem to začal číst (úvodních 12 stran knihy), tak jsem si říkal, že jestli to tak půjde dál, tak to nejpozději u 50. strany asi vyhodím z okna. Speciálně tečky či čárky nad "i", to bylo něco strašnýho. Zajímavé je, že v dalším textu se to vytratilo a i závěr byl v pohodě, ale úvod se z tohoto hlediska opravdu nevydařil.