Temnota Boží přehled

22.10.2015

"Není tomu však tak, že by Já v obou vztazích, Já-Ty a Já-Ono, bylo stejné. Tehdy a tam, kde se na bytosti pohlíží jako na předměty pozorování, promýšlení, používání, byť i z hlediska péče a podpory, a kde se s nimi takto zachází, tam se říká jiné Já, tam je činné jiné Já, tam existuje jiné Já, než tam, kde někdo celou svou bytostí stojí tváří v tvář jiné bytosti a vstupuje do bytostného vztahu k ní. Každý, kdo na sobě poznal obojí- a patří k lidskému životu, že každý na sobě obojí pozná a stále znovu poznává -, ten ví, o čem mluvím. Obojí společně tvoří lidskou existenci, záleží pouze na tom, kdo z nich je mistrem a kdo učedníkem. Jde o to, aby vztah Já-Ty zůstal mistrem; vždyť jako pouhý pomocník je samosebou k nepotřebě, a jestliže nevládne, uvadá."

Právě tyto slova vidím jako jádro celé knihy. S tím, že hledání Boha je pro Bubera právě postaveno na vztahu Já-Ty, že Bůh je pro něj transcendentní skutečností, kterou je možno milovat jako osobu, jako věčné Ty. Buber tak kritizuje boha filosofů, který je pouhou ideou, ať už věčného dobra, nebo ideou Boha. Kritizuje také pojetí psychologické, především Jungovo, pro nějž je Bůh pouze jakýmsi bodem v nevědomí subjektu. Odmítá Jungovo prohlášení že Bůh bez lidského subjektu vůbec neexistuje.

Podle Bubera se nacházíme v období temnoty Boží, kterou jsme si ovšem způsobili sami a to tím, že mezi sebe a skutečnost stavíme zeď tvořenou instrumentálním, účelovým přístupem, který Buber nazývá Já-Ono. Tento přístup převažuje jak ve vztahu k druhým lidským bytostem, tak ve vztahu k bytosti Boha, řešení je právě znovuuschopnění se vztahu Já-Ty, přímého, existenciálního kontaktu.

Je mi Buberovo uvažování vyzdvihující vztahovost a přijetí druhého, jeho vnitřní spatření, velmi blízké. Jeho psaný styl je však lámaný, hodně těžkopádný, je docela těžké se do něj začíst. Nicnémě pojí se mi jeho myšlenky s Berďajevem a jinými pro mě podnětnými filosofy víry. Jistě jeden z mantinelů pro hledání Boha a jeho správného pojetí.

26.01.2014

Martin Buber v téhle útlé knížce zkoumá vztah náboženství a filosofie, a přestože jeho analýza nejrůznějších proudů moderního myšlení klade na čtenáře poměrně velké nároky (tím spíš, že jejich znalost předpokládá a většinou jim věnuje jen pár vět nebo odstavců), základní poselství je řečeno tak prostě, srozumitelně a přesvědčivě, že jsem tím zůstal docela překvapen: Náboženství není žádný souhrn představ nebo idejí, ale skutečnost, skutečnost celá a bez vynechávek, tak jak ji člověk prožívá, když je otevřený setkání, když do ní vstoupí a naproti sobě tu potkává Boha a druhé lidi.
Zbytek je jen komentář k tomu, proč má naše doba takový problém skutečnost vůbec vidět. Ukazuje, jak je realita zastřená obrazy, které jsme si vytvořili, ale které už ztratily souvislost se skutečností, kterou mají zobrazovat, jak se obracíme do sebe a myslíme si, že můžeme všechno nalézt sami v sobě, jak subjektivita pohltila člověka natolik, že již téměř není schopen vyjít ze sebe ven a prožít opravdové setkání tváří v tvář. Mám Bubera rád.