Troilus a Kressida přehled

06.12.2022

Faktem je, že je to poněkud nečekané dílo stran Williama Shakespeara. Je těžko podřaditelné z jakéhokoliv úhlu pohledu. Tragédie to, zdá se, není. Hra se totiž přímo skví slovním humorem charakteru spíše nízkého, který je běžný pro Shakespearovy komedie. Komedie to není, na to ve hře příliš mnoho lidí, protagonistů, umírá a to způsoby poněkud nehezkými (Níže upomenu Achilleův pozměněný charakter, to co udělal Hektorovi je ukázkou jak brutality děje, tak jisté převrácenosti o které níže hovořím.). Pověstná shakespearovská temná komedie to také není. Ty se vyznačují… mno… dobrým koncem, který všechno spraví. Ten konec může být poněkud rozpačitý, ale ne depresivní jako pra… Troilus. Tuhle hru nenapasujeme ani na poněkud benevolentní řecké chápání komedie – tedy to, co končí dobře PRO PROTAGONISTU je komedie. Z tohoto pohledu i Eurípidovy Bakchantky byly označovány za komedii, protože Dionýsos přeci zvítězil. Ani tohle zde neplatí. Romance to není ze stejných důvodů.

Profesor Hilský, tuším, hovoří o satiře. A ono asi ano. Tato hra je satira. (Zvažoval jsem na základě vágních definic i možnost obnovení žánru satyrského dramatu, ale jelikož jsem žádné nečetl, nemohu soudit.) Při čtení této satiry jsem si znovu připomněl jak velkým dramatikem Shakespeare byl. Totiž hra připomíná Illiadu, ovšem převyprávěnou Vergilem. Odstraňte Homéra, přidejte Vergila a jeho ironický náhled na mytologii nejen Říma, ale i Řecka a vyjde vám Troilus a Kressida. Tedy pokud k tomu všemu přihodíte ještě Shakespearův bravurní humor. Ten je v této hře ponížen na tak vulgární úroveň (ostatně se dozvíme, že Paris je jako hovínko v trávě, proti čemuž v zásadě nelze nic namítat…), že to právě člověku až evokuje ono satyrské drama, ale co už.

Kozel níže zmínil, že postavy Trojské války drží v zásadě konzistentní charakterové určení. Ale to vůbec není pravda. Možná v jednotlivých dramatizacích tohoto konkrétního příběhu, to nemohu posoudit. Ale odpíchneme-li se od Homérova výtvoru, musíme nezbytně dojít k závěru, že Shakespeare takřka vše co mu přišlo pod ruku převrátil. Z Achillea se stal líný, tlustý a neobratný náfuka, z Ajaxe namyšlený hulvát, z Diomeda prostý buran, Agamemnon již není namyšleným a drzým harantem, ale až vznešenou postavou, Menelaes už není velkým bojovníkem, ale ufňukánkem, Nestor není mudrc z povzdálí radící, ale dědula lačnící po válce. Snad jediný poněkud zachovalý charakter má Odysseus, ale i z něho je kupec a handlíř, ostatně stejně jako z Hektora. Onehdy opovrhovaný Paris stává se hrdinou, z jeho nízkosti stala se velikost, krásná a ctnostná Helena je nalíčena krví, nemaje hodnotu ani jednoho ztraceného trojského života. Shakespeare převrací řeckost, převrací Virtù a vysmívá se jí. Na konci Illiady Achilles zasedá s Priamem u ohně ve svém stanu a rozmlouvá s ním o padlých hrdinech, v přátelském rozhovoru, nehledě na to, že jeden zabil, udatně, třebas že pomocí božího zásahu, syna druhého. Tak i Shakespeare. U něj Hektor, Aeneas a další usedají ve stanu s velkými Řeky. Jejich rozhovor je však tak patetický, trapný, ubohý a dětský, že zcela devalvuje vznešenost rozhovoru Priama s Achillem. Ostatně tu to máte, trochu zkrácené:

Aeneas: V příměří budu s vámi vlídně jednat,
až vás však potkám v poli,
budu se s vámi bít znovu – na život a na smrt.
Diomedes:… Až přijde čas a potkáme se v bitvě,
budu vám usilovat o život.
Aeneas: … nikdo nevítal
vlídněji, upřímněji, radostněji
a s větší láskou toho, koho hodlá
hned při první příležitosti zabít.
Diomedes: … Dejte, ať,
Aeneas žije dalších tisíc let,
kdybych ho slavně nezabil, ó, bozi!
Radši mi ale dopřejte tu čest
zítra ho jaksepatří prošpikovat.

A tak dále a tak podobně. Válka hrdinů stává se šarvátkou vulgárních barbarů.
A mnoho dalšího dalo by se o hře říci, ale nechám toho. Jen ještě… Uznejte, ten Odysseův monolog je famózní!

15.03.2022

Troilus a Kressida je hra, ktorá klame telom. Shakespeare tu definitívne rozpustil žánre v jednom kotle a vytvoril hru, ktorá je aj preto len ťažko uchopiteľná a nepríliš naratívna. Nestála láska Troila a Kressidy, neustále preskupenia a zmeny pohľadov dvoch strán, nabubrelosť a pokrytectvo trójskych hrdinov, neustála faloš, zrada a klam a na to naviazaná irónia vytvára takú difúznosť, že nie je možné rozprávať súvislý príbeh. Trójska vojna ustrnula na mieste a zostalo v nej len hmýrenie sa indivíduí, ktoré sledujú len vlastné problémy - nič ich nespája. Tvária sa hrdinsky a cnostne, ale v skutočnosti všetci tušia, že za "závojom" sa deje niečo úplne iné. Pripomínajú športový klub plný veľkých individualít, ktoré nedokážu ťahať za jeden povraz. Tá hra tak irituje preto, lebo to, o čom hovorí, aj sama napĺňa svojim "telom" - je difúzna, rozbitá, ironická, nesústredená.

Paradoxom je, že je to hra aj výsostne aktuálna. Akoby rozprávala o svete sociálnych sietí s ich krátkymi a rôznorodými individuálnymi príbehmi, o falošnosti influencerov, ktorí zdieľajú len to pekné a veľkolepé, o krátkych a nezmyselných láskach založených len na "prvej signálnej", o pokrytectve a o spoločnosti, kde sa všetko rozpadlo. Akoby aj naša spoločnosť bezcieľne blúdila v akomsi zvláštnom zmrazenom konflikte, na ktorého začiatok a koniec nedovidíme. Vieme len, že tu absentuje akékoľvek spojivo, nejestvuje vízia, ani ideál. Tento postupujúci rozpad možno zakúšal aj samotný Shakespeare. S Essexom (pop. 1601) definitívne odišli rytierske cnosti a teraz ich už môžeme bez obáv dekonštruovať. Súčasne s tým však odchádza aj jedna podoba sveta, ktorú ešte do istej miery stelesňuje aj starnúca kráľovná Alžbeta, a s tým aj istá stálosť a jednota. Nastupujúci svet kapitalizmu je plný obchodníckych Odyseov (krásnou iróniou je, že o strate istôt rozpráva práve Odyseus), ktorí sa stretajú so starým svetom a narúšajú všetky vtedajšie istoty. V takomto svete už nevyhrávajú najcnostnejší a najrytierskejší (Hektor), ale najprešibanejší. Niet jednotiaceho prvku, už tušene post-alžbetínska (Alžbeta zom. 1603) spoločnosť sa taktiež stáva difúznou, čo časom vyústi do občianskej vojny. Shakespeare to síce s istotou vedieť nemohol, ale tep doby a skryté animozity cítil.

A čo sa štýlu týka, Shakespeare je vo vrcholnej forme, je cítiť, že je vypísaný a aj do takejto rozbitej hry vsúva monológy a vízie hodné génia. Už len kvôli tej Odyseovej reči si túto hru treba pripomínať, je až čarovná, aspoň časť sem musím dať:

Len odstráňte ho, rozlaďte tú strunu,
a nesúlad vám v ušiach zaškrípe:
klad narazí na svoj protiklad,
nad brehy vypne vodstvo svoju hruď
a pevniny sa zmenia na močiar,
sila sa stane pánom slabosti,
krutý syn na smrť otca dotlčie:
jediný zákon bude násilie,
právo a bezprávie, vždy nesúzvučné,
stratia svoj význam: tak aj spravodlivosť.
Naostatok sa všetko zmení v moc,
moc v svojvôľu a tá zas v pažravosť,
a pažravosť, ten všeobecný vlk,
vykrmovaný svojvôľou a mocou,
si všeobecnú obeť musí nájsť:
sama sa zožerie.