Ty jsi kněz navěky přehled
Zdeněk Jančařík
Podtitul: Rozhovor s Ludmilou Javorovou Ludmila Javorová (* 1932) byla od roku 1964 pravou rukou tajně vysvěceného katolického biskupa Felixe M. Davídka (1921–1988), který byl vůdčí osobností skryté církve u nás. Ten po návratu z čtrnáctiletého vězení připravil a vysvětil v 60. a 70. letech na kněze řadu mladých mužů, a to celibátních i ženatých. V dramatické situaci nastupující normalizace se rozhodl vysvětit na kněze západního obřadu římskokatolické církve i Ludmilu Javorovou. V rozporu s oficiálním učením církve a přes značný odpor i v řadách biskupů a kněží skryté církve z okruhu Koinótés tak učinil v prosinci 1970. Ludmila Javorová nemohla kněžskou službu nikdy vykonávat zcela veřejně, ale dodnes vnímá kněžství jako své životní poslání. Knižní rozhovor s ní je nejen unikátním svědectvím o životě skryté církve, ale především rozpravou o kněžství, jeho spiritualitě, o postavení žen v církvi a o možném přínosu ženství do všeobecně mužského prostředí katolického kléru...... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Ty jsi kněz navěky. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (18)
„K opravdovému církevnímu reformátoru patří charisma světce. Jen světec má sílu snášet záplavu lidské ubohosti a nabízet ji v oběť Bohu. Pravý reformátor se liší od nepravého právě tím, že je ochoten trpělivě nést kříž slabostí a chyb svých bližních a ani na nich neztroskotat, ani sám něco jiného nerozbít. Reformátoři šli přes staré tradice často s bolestně bezohlednou neúctou. Chyběl jim, stejně jako všem náboženským blouznivcům, opravdový historický smysl, když se domnívali, že církev je možno reformovat obratem ruky. Byli schopni odstranit některé zlořády, ale nebyli s to přinést svatost a vnitřní ozdravení.
Život ve službě vnitřní reformy je těžká, odříkavá dřina. Jen hluboká zbožnost, heroické ctnosti a neochvějná víra ve svatost církve dodávala mužům pracujícím na církevní obnově potřebnou sílu, aby vytrvale a se sebeovládáním, uvážlivě a obratným přizpůsobováním léčili a nerozbíjeli, shromažďovali a nerozptylovali. Nebyli ušetřeni trpkých zklamání, neúspěchů a mnohdy i škodlivých pomluv. Tíseň doby je pobízela a tak se stávali velkými nositeli obratu.“
(August Franzen, Malé církevní dějiny)
Přestože záměrem knihy zřejmě bylo ospravedlnit kněžské svěcení paní Javorové, na mě působila místy právě opačně. Vyvolala ve mě pochybnosti o tom, zda by tímto způsobem měly v naší církvi probíhat tak zásadní změny. Ano, vím, že Duch svatý někdy působí skrze prorocká vidění obdarovaných jednotlivců a, ano, také vím, že někdy ve speciální situaci musí prostě jedinec konat i navzdory odporu všech. Přesto věřím v něco, čemu se říká sensus fidei, cit církve pro změny a pohyby v ní (ne církve jako skupiny lidí v ornátech, ale církve jako společenství všech věřících sester a bratří ve víře). Biskup Davídek šel proti této náladě a šel přes mrtvoly. Kdo s ním nesouhlasil byl suspendován, adeptka ženského svěcení dostala v emočně vyhrocené atmosféře na promyšlení nabídky právě jeden den atd. Ne, nevěřím, že takhle je to správně (přesněji: bylo to pochopitelné řešení v situaci skryté církve, protože jediné možné, ale nezdá se mi to správné teď, v regulérní situaci).
Jak přetížené emocemi muselo dění kolem ženského svěcení být je patrné z toho, jak moc to v paní Lídě i po letech stále rezonuje, to nejde přehlédnout. A právě tohle stranické zaujetí, kdy je paní Javorová mnohem víc apologetkou svého světícího biskupa (ve fotopříloze knihy je vidět, že má v obýváku na stěně Davídkův portrét, no neříká se, že jeden obraz vydá za tisíc slov?) než ženou objektivně rekapitulující, mě nutilo být opatrný ohledně přijetí vyřčeného jako daného faktu. Rozpačitý dojem z rozhovoru podtrhovalo i jeho vedení otcem Jančaříkem, který podle mého názoru neodvedl svoji práci na jedničku: jednak tím, že nedokázal udržet vzpomínky sestry Lídy souvisleji u vybraného tématu (nebo redaktorsky nepropojil povídání do tematických celků), ale také svojí neochotou konfrontovat respondentku s některými nepříjemnými fakty nebo kontranázory. Tím jistě nechci říct, že by měl devadesátiletou dámu nějak „grilovat“ a dostávat pod tlak, jen toho okázalého souznění a nadbíhání bylo někdy příliš.
Přesnější obrázek o skryté církvi si rozhodně chci udělat, to téma mě fascinuje – a tak se těším na další články a knížky, které svědectví paní Javorové potvrdí nebo rozšíří.
Přes předchozí kritický pohled chci říct, že paní Javorová je z mého pohledu nesmírně zajímavá, chytrá a inspirující žena, která musela být strašně silná a statečná. Je pro mě hrdinkou, na kterou nahlížím s obdivem stejně tak, jako s obdivem nahlížím na všechny lidi zapojené do činností skryté církve. Její zápal pro službu Pánu je příkladný a strhující a není její chybou, že se narodila do světa, ve kterém své povolání nemohla žít a rozvíjet v plnosti (za to ale víc můžou komunisti a jejich restrikce než církevní hierarchie).
A ke svěcení žen, které je vlastně hlavním tématem? Vím, jak složité téma to je, společensky i věroučně a vím, že je nutné být v diskusi o tom pečlivý a trpělivý. Ale stejně bych si ženská svěcení přál. Přál bych ho povolaným ženám, přál bych ho sobě (přispělo by to k mé radosti ze svátostí) a přál bych ho i církvi, jsem si jist, že by to církvi prospělo. Jsem v tom určitě ovlivněn tím, že jsem měl tu radost a čest se spřátelit s ženou, která kněžské povolání rozpoznala: a tak vím, že se nejedná o feministickou umanutost, touhu po podílu na moci, žensko-mužskou soutěživost nebo pomíjivý rozmar. Vidím dobrého kněze, kterému ale není dáno být dobrým knězem. Ale i bez této osobní zkušenosti se mi zdá potřebné, aby církev vnímala společnost, ve které funguje. A pokud už tedy není hybatelem změn ve společnosti (jak to dokázala ve svých prvotních fázích, kdy odvážně vykročila do otevřenosti světu a mluvila hlasem světu srozumitelným), tak aby alespoň na pohyby ve světě dokázala reagovat a nestala se nerelevantní starožitností.
Vím ale také, že rychlá reforma směrem k ženskému svěcení by přinesla rozkol nejen v ekumenickém procesu (sbližování s východními církvemi bychom mohli nejspíš rovnou odpískat), ale hlavně mnoho bolesti a zřejmě i schisma v katolické církvi. V mé vlastní, milované, katolické církvi. Proto je nutné postupovat opatrně a citlivě, a proto jsem taky začal tento svůj nekonečný komentář citací o ukázněných reformátorech. Rozum velí k ukázněnosti. Ale srdce mám jinde, srdcem bych si přál, aby církev slyšela hlas apoštola Pavla: „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě.“ (1 Sol 5,19-22)
Ne vždy příjemná či přitažlivá, ale v každém ohledu pevná osoba - a velmi, velmi ženská. Svědectví o Koinótés, Felixi Davídkovi a církevním nenápadném kolotání v druhé polovině dvacátého století je nejcennější, pro mne nejinspirativnější posledních pět kapitol (mimo jiné i pro to bezděčné překračování hranic pokory - prostě nikdo není dokonalý)... Na druhé straně, mělo by platit, co Ludmila Javorová sama říká - "nebojme se svobody druhých".
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Ty jsi kněz navěky v seznamech
v Právě čtených | 1x |
v Přečtených | 48x |
ve Čtenářské výzvě | 8x |
v Doporučených | 1x |
v Knihotéce | 11x |
v Chystám se číst | 22x |
v Chci si koupit | 7x |
v dalších seznamech | 1x |
Štítky knihy
rozhovory osudy lidí katolická církev osudy žen totalitní režimy pronásledování církve podzemní církevAutorovy další knížky
2020 | Ty jsi kněz navěky |
2023 | Český bůh: Hovory o historii, víře a ateismu |
2015 | Přeskočit horu |
2022 | Žena ať v církvi promluví |
2018 | Plátno z Turína |
Tato kniha rozhovorů - velmi inspirativní, z níž je cítit vzájemný osobní respekt obou stran! - ve mně stejně zanechala určitý rozpačitý dojem. Celá problematika byla značně spletitá, to jsem věděla už ze dřívější četby, ale rozkrývání neskutečného množství animozit mezi jednotlivými protagonisty skoro fyzicky bolelo a občas silně připomínalo krutě současné zážitky, nemluvě o mezi řádky čtených manipulacích a jiných komunikačních podrazech. Nicméně znovu zdůrazňuju, že si Ludmily Javorové neskutečně vážím, vnesla mi do momentálního myšlení velmi zajímavé podněty... a kdo zhodnotí dějiny jako celek? Jenom Ten, se kterým si o tom v rámci osobní parusie popovídáme...