Ublížení na těle přehled

31.01.2021

Při náhodném setkání s románem jsem u otevřených dvířek knihbudky zajásal, už dlouho mě lákalo si přečíst od Margaret Atwood po Příběhu služebnice i něco dalšího. Prezentované téma knihy mě zaujalo i zarazilo, cítil jsem vůči němu blízkost i odstup. Odstup proto, že k tělu nemám žádný speciální vztah: nemám přímou zkušenost s jeho selháváním a mám tendenci ho vnímat víc jako nástroj než jako zásadní součást své identity. A blízkost, protože se s ženami, které se na fungování svého těla spolehnout nemůžou, setkávám ve svém okolí v poslední době tak často, že se z toho můžu až uzoufat.
Ale je pro mě vůbec možné něco takového zprostředkovaně prožívat? Vžít se do pocitů mladého děvčete po mastektomii? Do pocitů ženy, která absolvuje náročnou operaci páteře a dlouhou rehabilitaci, která nakonec ničemu příliš nepomůže? Do pocitů ženy, které ochrne končetina a doktoři marně zkouší najít příčinu? Do pocitů ženy, které zemře dítě dřív, než se narodí, ve které někdo žije a pak žít přestane?
Román paní Atwood na tato má trápení odpovědi nenabízí, myslím. Jizva na Renině těle a kus chybějícího těla totiž nejsou tématem příběhu, spíš alegorií, symbolickým symptomem jejího vnitřního zranění, viditelným projevem něčeho hlubšího. Margaret Atwood ale klade otázky jiné, neméně závažné. A svou Renu prozkoumává pečlivě a chytře, nelichotí ji, neuhýbá, neomlouvá.

Jestli je Ublížení na těle dobrý politický thriller nevím. Nejspíš ano, vzhledem k tomu, že jsem četl plynule a zůstával zaujat. Ale ten politicko-společenský aspekt pro mě nebyl klíčový. Bylo mi v zásadě jedno, kdo je agent CIA, komu patří kontraband a kdo koho nakonec přechytračí. Stejně jako u příběhů Grahama Greena z podobně bezútěšných zemí (nebo jako u filmu Povolání: Reportér, na který jsem při čtení často myslel) pro mě byly dějové zvraty zajímavé jen jako impulsy, které něco rozehrávaly v myslích postav a které před hrdinky i před čtenáře pokládaly zajímavé podněty k přemýšlení.
A ty otázky opravdu stály za to: bylo užitečné i poutavé se Reniným světem brodit a spolu s ní hledat, co je pro ni opravdu důležité. Zjišťovat, že identita a intimita nejsou jen dvě náhodou podobně znějící slova, že dokud nevíme, kdo přesně jsme, nemůžeme ani vědět, co přesně si máme chránit a pěstovat. Znovu si potvrdit, že vnější a vnitřní je propojeno, že nemůže dobře existovat navenek, kdo nefunguje sám v sobě. A že tím největší rizikem jsme si často sami, že nepřátelský cizinec bez tváře tu tvář nemůže mít, dokud nepoznáme tu svoji a nesmíříme se s ní.
Renina odyssea byla dlouhá, náročná a krutá, ale vyplatila se – musela toho hodně zkusit na vlastním těle, aby se to nejdůležitější událo v její duši. A čtenářům se vyplatí cestovat s ní, třeba proto, aby si znovu uvědomili, že kdo nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani druhé. Že bez opravdové lásky k druhým není šance na opravdový život. A že dokud je někde život, je tam vždy i naděje.