Únik přehled

15.04.2020

Pokud se spisovatelé dají dělit na architekty a zahradníky, pak Conrad Záchranu vystavěl přepečlivě jako architektonický skvost, v němž každá z mnoha postav a situací přesně slouží účelu. Protože Záchrana je hlavně studie toho, co s rozumným a uvážlivým člověkem může udělat vášeň, kterou neovládá. Je to portrét přímého a odvážného člověka, kterého jeho láska k druhým dovede jak k nesmírné snaze pomáhat, možná až příliš velké, tak ke ztrátě směru v nejzávažnější chvíli.
Kapitán Lingard vymyslí složitý plán znovudobytí území svých malajských přátel v rámci místních kmenových válek - je k tomu třeba velké množství diplomacie a mnoho osob, přičemž Conrad každou z nich ukazuje v detailu, s jejími touhami a povahovými zvláštnostmi, díky čemuž jsou Malajci nesmírně zajímaví a životní (naopak někteří běloši jsou spíš typizovaní). Uvedení do složité politické situace je dlouhé a ukazuje ji z různých stran, takže je sice ve výsledku zcela srozumitelné, kdo, s kým a proč, ale přeci jen je kvůli tomu začátek únavně rozvleklý.
Když ztroskotaná jachta přivede Lingardovi do života paní Traversovou, jejich vzájemné okouzlení vede k tomu, že kapitán ohrozí všechny své plány - a nehledě na dramatičnost děje, v jeho vnitřním boji a snaze vybalancovat věrnost všem stranám je těžiště knihy. Kvůli jeho srozumitelnosti musejí Lingard s paní Traversovou od počátku vést dlouhé důvěrné rozhovory, občas patetické a často nepřiměřené naléhavosti okolního dění.
Podání morálního dilematu bylo mnohomluvnější a románovější, než bych si přála. Přestože chápu Conradovu důsledně vyprojektovanou výstavbu, čtenářsky mě to trochu dráždilo – tak živé postavy a tak málo toho můžou ovlivnit. Zato ukázka rozdílů v myšlení Evropanů a Malajců, ze kterého Evropané sice nevycházejí nejlíp, ale jejich omyly jsou pochopitelné a spíš nešťastné, než zlovolné, sugestivnost prostředí a především postavy, to stálo za tu občasnou utahanost textu a divadelní emoce.