Ustláno na růžích a pod nebesy přehled

19.12.2024

Toľko pohody v jednej knižke! Ideálne čítanie na predvianočný čas pre všetky matky s bezbrehou fantáziou a poetickou dušou.

06.12.2024

„Čekala jsem dychtivě na každou neděli. Hned ráno, zároveň se sluncem, vycházela bordelmamá a s ní vstupovala na náměstí secese a bezstarostný konec století a taky Maupassant a Salón paní Telliérové.“

Teď jsou ovšem 60. léta 20. století, a nejen ženské co bydlí na Malé Straně už neumí nosit klobouky, možná ale stále existuje jedna jediná bytost, která s přirozenou elegancí a jistotou královny klobouk stále nosí, je to právě ona bývalá bordelmamá (dnes je jí přes 80 let a svou živnost už dávno pověsila na hřebík). Ovšem nosit klobouk je pro ni stále až duševní záležitostí – nemá to co dělat s hlavou, ale s důstojností ...
„Chování bordelmamá nás okouzlovalo …, zvládala půvabné pohyby, byla okázalá, byla dáma. … Každého, koho potkala na náměstí se ptala kolik je hodin. Nikdo jí ale neodpověděl. Ptala jsem se správcové, proč ji to nikdo neřekne?“
„A vy jste jí to řekla?“ zeptala se správcová. „Víte, že jste tak přišla o svoje štěstí, a dneska už patří ji.“ Když se vás totiž někdo zeptá, kolik je hodin a vy mu odpovíte, dáváte mu tak nejen svůj čas, ale i své štěstí.
„Tak! Mé štěstí si mohlo, když se to tak vezme kolem a kolem, vybrat daleko hůř. Mohlo žít u správcové domu a zemřít opatrností a nudou.“

Jindřišce Smetanové se vážně povedl majstrštyk, v podobě obnoveného kouzla nerudovské Malé Strany (úplně jakoby navzdory éře budování socialismu, ve které se odehrávají příběhy této knížky).
Z vtipně ironického vyprávění o každodenním životě na mě totiž znovu dýchla zdejší nezaměnitelná atmosféra. Autorka mě skrze své příběhy pozvala k procházce po známých místech, kde ovšem každý kout ukryl zcela nový příběh – v každém z nich jsem pak našla humor, lásku a lidskost – teď v předvánočním shonu mi přišlo vhod čtení o rodinné soudržnosti, vzájemné podpoře, lásce k lidem blízkým, o sousedské pomoci, laskavosti, jako je třeba půjčení cukru, nebo pomoci při stěhování. Připomněla jsem si spolu s těmi, co v příbězích vypráví, jak je v životě důležité radovat se z maličkostí, vážit si drobných radostí, společně strávených chvilek s rodinou, s přáteli, se sousedy, a taky možná trochu víc pochopila, jak tradice (jak jsem psala, úplně jakoby navzdory době) spojují lidi a podporují onu sousedskou sounáležitost. Tohle je totiž knížka, ze které doslova ucítíte teplo domácího krbu :-)
… zvlášť, když komín i kamna vyčistí pan kominík Růžička: „Doufám, že si pamatujete rozměry vlašského komínu, řekl ještě, než odešel vikýřem. Ano padesát až šedesát krát šedesát. Pohyboval se mezi nebem a zemí po uzounké dřevěné lávce. Mohl si to konečně dovolit, protože kominík je člověk, který nosí štěstí sobě i jiným a na všech cestách ho vyprovází vlastní soukromé slunce.“

Musela jsem si často připomínat, že se na Malé Straně právě začíná druhá polovina dvacátého století, a že třeba drožkáře v době budování socialismu už na ulici nepotkáte, a ani pana Mrázka, …
„který má na Kampě na rohovém domě velký plechový štít s vlastním portrétem v tvrďáku a pod tím nápis: V TOMTO DOMĚ BYDLÍ FERDINAND MRÁZEK MAJITEL DROŽKY ČÍSLO JEDNA. … Drožkáři v socialismu nejsou, dokazoval, uvaž, že pomalu ne jsou ani koně, protože kůň je dražší než traktor …“

V téhle knížce je právě podletí, v zahradě za vodou zlátne lípa novomanžel si právě vzpomněl, že má schůzi a novomanželka si právě uvědomila v tom klidném záříjnovém dni, že se zrovna přivdala do svého osudu … „dá-li se osud říkat domu, který se svým jedním křídlem dotýkal řeky a zahrad“ na Malé Straně …. a já ten večer zjistila, že mi opravdu opravdicky ustlali na růžích … a že za všechno může Genius Loci …