Vdavky Nanynky Kulichovy přehled
Ignát Herrmann
Vyprávění o tom jak vypadaly námluvy a přípravy na svatbu na konci 19. století. Z pohledu dnešního čtenáře mnohdy úsměvné.
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Vdavky Nanynky Kulichovy. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (13)
Po letech jsem si knihu zopakovala a i po letech se mi líbila. Zaujal mě popis pražských reálií, které jsem na rozdíl od základního příběhu zapomněla - např. že v místech dnešního náměstí I. P. Pavlova bývaly zahrady. Ovšem film, situovaný do meziválečné doby 20. století místo do 60. let století 19. a navíc do jiné části Prahy, úplně původní reálie potlačil.
Iqnát Herrmann a jeho knihy - to pro mne znamená, že mě naprosto pohltí životy postav a postaviček z příběhů, které dýchají takovým starosvětským kouzlem, které jsem snad u jiného spisovatele nepoznala. Jeho knihy mi připadají jako obraz nebo úryvek z rodinné kroniky. Obdivuji tu pokojnou, až idylickou atmosféru, kdy jsou vztahy jasně dané: maminka - obětavá, milující, tatínek - svérázný, ale zodpovědný, dcera - vychovaná, roztomilá, ideální manželka, ženich - romantický, ale již v zabezpečeném profesním postavení... a tak bych mohla pokračovat dál. Právě proto jsem si ke čtení vybrala v současné době "Vdavky". Je opravdu relax, ponořit se do Nanynčina života a přát si, aby se i nám vrátily naše "jistoty", které nám tak nečekaně naboural ten neviditelný nepřítel. Tím víc si vážím toho, co mi knihy po celý život dávají. Díky za ně...
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Vdavky Nanynky Kulichovy v seznamech
v Přečtených | 59x |
ve Čtenářské výzvě | 6x |
v Doporučených | 2x |
v Knihotéce | 51x |
v Chystám se číst | 17x |
v Chci si koupit | 3x |
Autorovy další knížky
2008 | Otec Kondelík a ženich Vejvara |
1953 | U snědeného krámu |
1917 | Tchán Kondelík a zeť Vejvara |
1998 | Námluvy |
1980 | Zmizelá Praha |
(SPOILER) "Milá holka, dnes bys tomu ještě nevěřila, ale jednou taky se podivíš, jak člověka všechno přejde a jak potom spěchá jenom do peřin. Pak je postel nejlepší přítel, holka milá, i největší flamendr na světě jde do sebe a odprošuje ji, že ji v mládí tak zanedbával."
Však ve mnoha těch zahradách směly cestičky zarůstati bez překážky, až do samého podzimu. Nebylo nikoho, kdo by o to pečoval, kdo by radostně chodil pod stromovím a těšil se z toho kouska přírody, který tu zbyl odkazem dávných klidnějších, šťastnějších dob, kdy čas volněji plynul.
"Říkej si, co chceš, naše Albínka je ti souzena. Usoudili jsme tak oba, já i Pánbůh."
„Bryndo starej!“ utrhla se Kuliška. „Koho já k sobě čekám! Cožpak myslíš, že tudy povedou slepé?
"Ale na to nemyslíš, že by pak bylo všemu konec – a že by tě odnesli do patalogie a tam tě rozkuchali."
"Ale neušlo mi: dvakrát se tak podíval na Klotyldu – ale víš, tak – ne jako se člověk dívá na kandelábr nebo na plakát – docela jinak, tak nějak zkoumavě."
Prořídlá již jeho kštice byla hospodárně rozestřena po hlavě, aby co největší prostor lebky byl zastřen.
"Jo, jo, je ona každá ženská na chvíli pro potěšení, ale potejkat se s ní nadosmrti, panečku, není malá patálie."
Vždy by se byl Kulich brzy octl v náruči své milované ženy, neboť stačilo říci: Neviděli jste člověka ve špenátovém kabátě a v chrpových nohavicích, se žemlovým kloboukem na hlavě?