Vdavky Nanynky Kulichovy
Ignát Herrmann
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/42121/bmid_vdavky-nanynky-kulichovy-9EX-42121.png
4
37
37
Vyprávění o tom jak vypadaly námluvy a přípravy na svatbu na konci 19. století. Z pohledu dnešního čtenáře mnohdy úsměvné.
Přidat komentář
Po letech jsem si knihu zopakovala a i po letech se mi líbila. Zaujal mě popis pražských reálií, které jsem na rozdíl od základního příběhu zapomněla - např. že v místech dnešního náměstí I. P. Pavlova bývaly zahrady. Ovšem film, situovaný do meziválečné doby 20. století místo do 60. let století 19. a navíc do jiné části Prahy, úplně původní reálie potlačil.
Iqnát Herrmann a jeho knihy - to pro mne znamená, že mě naprosto pohltí životy postav a postaviček z příběhů, které dýchají takovým starosvětským kouzlem, které jsem snad u jiného spisovatele nepoznala. Jeho knihy mi připadají jako obraz nebo úryvek z rodinné kroniky. Obdivuji tu pokojnou, až idylickou atmosféru, kdy jsou vztahy jasně dané: maminka - obětavá, milující, tatínek - svérázný, ale zodpovědný, dcera - vychovaná, roztomilá, ideální manželka, ženich - romantický, ale již v zabezpečeném profesním postavení... a tak bych mohla pokračovat dál. Právě proto jsem si ke čtení vybrala v současné době "Vdavky". Je opravdu relax, ponořit se do Nanynčina života a přát si, aby se i nám vrátily naše "jistoty", které nám tak nečekaně naboural ten neviditelný nepřítel. Tím víc si vážím toho, co mi knihy po celý život dávají. Díky za ně...
Jedna z nejkrásnějších knížek, jaké jsem kdy četla, a rozhodně ta nejmilejší. Všechny postavy jsou sympatické, všichni se mají radi, všechno se daří, všechno příjemně plyne. A přesto jsou zde zcela reálně zobrazeny i vlastnosti jako závist, přetvářka či nabubřelost. Tak jak se s nimi skutečně potkáváme - v skrytu, potajmu, vyjdou na povrch zejména v nočním tichu a přesto dokáží ničit životy.
Autor mistrně zobrazil tři rozdílné společenské vrstvy tehdejší Prahy - chudé domovníky, měšťany a chudší šlechtu (byť stále velmi bohatou). Na nich stejně tak povedeně ukázal různorodé obtíže při shánění ženichů. A kdo má rád dobové zvyky, jistě si taky přijde na své.
Za mě je kniha skvělá pro každého, kdo má chuť si jen tak v klidu číst, odpočívat a netrápit se. Je totiž důkazem, že bývá i dobře a že život není jen zlý.
Příběh z doby dávno zaváté časem. Knížka se mi líbila, dobře se četla a hezky je zde vyjádřeno překvapení v podobě věna od tatínka Kulicha pro dceru Nanynku. Film jsem neviděla, pouze začátek, ale ztvárnění Nanynky Hanou Vítovou mne však neoslovilo, takže jsem film vypnula.
Na první pohled a přečtení typická červená knihovna, ale to by to nesměl napsat Ignát Herrmann....v každé jeho knížce se najde nejedno dloubnutí do poměrů v Praze 19. století a do ctihodných občanů. Paní domácí, tetinka Knedlhansová, ctěný pan učitel Novák, i Nanynka Kulichovic - nevěsta takořka z doupěte....a další a další, kterými zabydlel autor svoje dílo, i dnes velice milé a čtivé.
Vrátila jsem se do dob černobílého filmu. Film jsem neviděla, ale umím si to představit. Román se mi líbil. Líbil se mi i způsob psaní a vyjadřování. Prostě klasika ...
Herrmann nezklamal, mistr vypravěč i když zdánlivě prostý děj, přesto dokáže čtenáře vtáhnout, bylo mi líto, když jsem dočetla.
Po otci Kondelíkovi otec Kulich. Kniha splnila očekávání, příjemné oddychové čtení.
Miluju takovéto knihy z dob minulých. Je to výborná oddychovka, která sice každého nenadchne, ale ani neurazí :-)
Mě se líbila i dobře četla je to už hodně dávno,ale je to oddychové čtení pro mě dobrý
no tak nevim opět mám starý vydání takže je gramatika uplně jiná ale když dávali film tak film byl uplně něco jiného.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Otec Kondelík a ženich Vejvara |
| 1953 | U snědeného krámu |
| 1917 | Tchán Kondelík a zeť Vejvara |
| 1998 |  Námluvy |
| 1980 | Zmizelá Praha |
(SPOILER) "Milá holka, dnes bys tomu ještě nevěřila, ale jednou taky se podivíš, jak člověka všechno přejde a jak potom spěchá jenom do peřin. Pak je postel nejlepší přítel, holka milá, i největší flamendr na světě jde do sebe a odprošuje ji, že ji v mládí tak zanedbával."
Však ve mnoha těch zahradách směly cestičky zarůstati bez překážky, až do samého podzimu. Nebylo nikoho, kdo by o to pečoval, kdo by radostně chodil pod stromovím a těšil se z toho kouska přírody, který tu zbyl odkazem dávných klidnějších, šťastnějších dob, kdy čas volněji plynul.
"Říkej si, co chceš, naše Albínka je ti souzena. Usoudili jsme tak oba, já i Pánbůh."
„Bryndo starej!“ utrhla se Kuliška. „Koho já k sobě čekám! Cožpak myslíš, že tudy povedou slepé?
"Ale na to nemyslíš, že by pak bylo všemu konec – a že by tě odnesli do patalogie a tam tě rozkuchali."
"Ale neušlo mi: dvakrát se tak podíval na Klotyldu – ale víš, tak – ne jako se člověk dívá na kandelábr nebo na plakát – docela jinak, tak nějak zkoumavě."
Prořídlá již jeho kštice byla hospodárně rozestřena po hlavě, aby co největší prostor lebky byl zastřen.
"Jo, jo, je ona každá ženská na chvíli pro potěšení, ale potejkat se s ní nadosmrti, panečku, není malá patálie."
Vždy by se byl Kulich brzy octl v náruči své milované ženy, neboť stačilo říci: Neviděli jste člověka ve špenátovém kabátě a v chrpových nohavicích, se žemlovým kloboukem na hlavě?