Vždycky a navždy přehled

02.11.2019

Recenze obsahuje spoilery, pokud si tedy knížku opravdu chcete přečíst, recenzi nečtěte. Pokud však máte málo drahocenného času, raději nečtěte knihu.

Problém Vždycky a navždy se dá charakterizovat dvěma slovy: „Příliš mnoho“. Když se v prvním díle objevil nápad příchodu starých bohů, byl opředen notnou dávkou tajemna a perfektně budoval napětí a celé to prostě tak nějak hezky mohlo fungovat i jako samostatná kniha. Dostali jsme pětici hrdinů, kteří ke svému poslání přišli jako slepí k houslím a velmi zábavná jízda mohla začít.

S druhým dílem sice přišlo opakování toho samého vzorce jako v díle prvním, ale stále to ještě stačilo k utáhnutí příběhu, který se nám autor rozhodl vyprávět. Nevyhnutelně došlo k poodhalení informací o Zlatých i Nočních chodcích a celá zoufalá situace začala nabírat na obrátkách (jak nám bylo v průběhu knihy mnohokrát připomínáno).

Tam kde tedy první dva díly skvěle fungovaly, třetí díl naprosto selhává, když autor opouští hranice Neměnných zemí (tj. našeho světa) a vysílá své hrdiny na cestu do tzv. Jiného světa. A tady právě přichází onen problém zmiňovaný v prvním odstavci. Po opuštění Neměnných zemí totiž následuje příliš mnoho cizích světů obydlených příliš mnoho novými tvory s příliš složitými, až nevyslovitelnými, jmény, kteří se však dějem pouze mihnou (někdy po svém představení mizí hned v následující větě). Stejně tak se však dějem míhají ony cizí světy, někdy snad až zbytečně nuceně našroubované do děje pro účely vysvětlení jistých příběhových skutečností.

Hlavním hrdinům jsou stále připomínána pravidla fungování vesmíru, která jsou však příliš obtížná na to, aby je byly lidské mozky schopny pochopit, což však autorovi nebrání v tom, aby je přesně těmito větami neustále připomínal.
Hrdinové také čelí příliš mnoha nebezpečenstvím a v momentě, kdy se jim, většinou tak tak podaří vyváznout z jednoho, téměř okamžitě přichází další, a to buď cizím nebo jejich vlastním přičiněním. Příběh tak přemírou napětí o napětí naprosto přichází a stává se z něj pouze výčet život ohrožujících situací, ze kterých však hrdinové, díky svým nadlidským schopnostem, zlepšujícím se každý den, (protože to přece tak je, večer jdete spát a hned druhý den je z vás najednou o mnoho lepší šermíř nebo stratég) vždycky nějakým způsobem zvládnou.

Dalším problémem Vždycky a navždy je, že autor porušil staré a léty osvědčené pravidlo „Nikdy nevysvětluj magii!“. Chyba, kterou učinil už ve druhém díle zbavila jak Zlaté, tak Noční chodce i posledních zbytků božskosti a tajemna a udělala z nich pouhé mimozemšťany, kteří však zároveň zapadli mezi desítky dalších nově představených ras.

Z výborné fantasy série se tak stává již na samém začátku třetí knihy průměrné, možná i podprůměrné sci-fi klopýtající ke svému (jak je avizováno na obálce knihy) „antiklimatickému závěru“. Závěr samotný vyčpěl ve stínu oněch nepředstavitelností jaksi do ztracena a ani ze souboje s finálním nepřítelem jsem neměl onen svíravý a nepříjemný pocit, který tak skvěle budovala první kniha při setkání i se sebebezvýznamnějším Fomorianem.

Co tedy říct závěrem? Mark Chadbourn se pokusil podat čtenářům svůj pohled na bohy z irských legend, avšak žalostně selhal a proměnil svoji sérii v jakousi poctu myšlenkám New Age a kritiku moderní společnosti, která je však tak okatá, že jsem si při jejím čtení připadal jako bych poslouchal vojína Jasánka citujícího básničku o vrazích z Wall Streetu.

Pokud by tedy v rámci Věku rozvratu vyšel pouze první díl, jsem přesvědčen, že bych se ke knize rád vracel. Série však bohužel pokračovala a po dočtení posledního dílu zůstává v ústech hořká pachuť a lítost nad promarněným časem.

Na úplný závěr je ještě nutno zmínit tři věci: autorovu úchylku na dlouhé vlasy (protože v knize se vyskytne snad pouze jedna postava s krátkým sestřihem), autorovu úchylku na uťaté údy (především ruce) a také mizerný překlad (ticho těhotné očekáváním jsem viděl opravdu prvně).