Verše psané na vodu - Starojaponská pětiverší přehled

01.10.2022

„Prastaré město,
císařské město,
zpustlé teď město – Naro!
Jako dřív stejně přec jasné barvy máš,
jako dřív věčně přec tryská jaro!“

Je mi upřímně líto, že Bohumil Mathesius přebásnil asi jen 80 z 1 100 tank sbírky Kokinšú. Člověk si nad ní uvědomí, že japonskou poesii potřeboval, aby byl jeho vnitřní život kompletní. :) A také že mu z ní Mathesiova milost uštědřila almužnu, jenže zbytek zůstává navždycky za kulturní bariérou.

„Tolik jsem naříkal, tolik jsem plakal,
provlh jsem slzami! – Nešť!
Zeptá se tebe někdo – rukáv čím zvlhl,
odpovím: Déšť,
To byl jen lehký jarní déšť!“

Ostatně by mě zajímalo, jestli by křehká krása tank působila stejně i ve vědeckém (nebo uměleckém, ale nezrýmovaném) překladu. Ale protože se to nikdy nedozvím, dál obdivuji literatury středověké Asie prostřednictvím překladů, zejména Mathesiových... vydaných Odeonem... s obálkami v pastelových odstínech růžové a fialové.
V těchto překladech se japonská, čínská, korejská, indická literatura jeví spíš všelidsky, ozvláštněné jen střídmou mírou exotiky. Tady mě třeba zaujalo, jak často autoři spojovali zvuk cvrčka se smutkem. Muzicírují japonští cvrčci jinak než evropští? Zdá se, že nikoliv. Zato jsem se dočetla, že Japonci si cvrkání neasociují s létem, nýbrž s podzimem, což možná nostalgii jejich básníků objasňuje.
Hodně bylo řečeno o jemnosti japonské lyriky. Působí ještě čarovněji, když uvážíme, že Kokinšú vznikla v 10. století. V době, kdy Středo- a Západoevropané za hladomorů „lovili jeden druhého a navzájem se pojídali“ (jak píše kronikář). Kdy zmasakrovaná těla „pohanů“ ucpávala koryta řek. Kdy si elity sotva znovu osvojily umění číst, pozapomenuté od starověku do karolinské renesance. ... A po tom všem si uvědomit, že 10. století může znít i takhle:

„Na pustou cestu
napadal sníh,
zavál už stopy po kročejích:
Já jsem ta cesta, smutek je sníh,
kdo půjde kdy v mých šlépějích?“