Věž přehled

02.02.2023

Knihu jsem si pořídil jako středoškolák a po pár stránkách jsem ji odložil jako příliš rozvláčnou a složitou ke čtení. Vrátil jsem se k ní po necelých pěti letech a nyní – světe div se – jsem si ji užil mnohem více a po dočtení ji musím dát plný počet hvězd. Čím to?

Touha pátera Jocelina k výstavbě velmi vysoké a velmi nákladné kostelní věže totiž není tématem, které na sobě nese jasný a napínavý děj plný zvratů a případného vyvrcholení. Golding zde naopak nechává promlouvat emoce a podobenství, pomocí na první přečtení nesrozumitelné věty skvěle navozuje atmosféru a nevyhýbá se ani dynamickým pasážím. Svým prapodivným jazykem nám předkládá rodící se šílenství hlavního hrdiny, prolínané snovými sekvencemi o hřejivém andělském poslu s šesti křídly a vtírajícím se ďáblovi, čekajícímu ve zpívajících sloupech i v plavých vlasech kostelníkovi manželky. Paleta postav, které se kolem Jocelina a jeho (a ta věc opravdu je jenom jeho) věže je vcelku pestrá a charaktery jsou velmi dobře představeny i vyvíjeny, přestože nejvíce prostoru získává především kněz. Občas se čtenáři jistě nabídne myšlenka, není-li vše v knize vyprávěno natolik z Jocelinova pohledu, že vše může být zcela jinak.
Při popisu černé základové jámy vás bude hrůza nutit číst dál a dál, jak věž poroste, jistě si prožijete dva zcela rozdílné vztahy k Jocelinově touze po jejím dokončení a možná spatříte podobenství jeho snahy k snaze člověka všeobecně. Chaos a šílenství pocítíte díky obrazovému autorovu psaní až v kostech a když dojde na závěr, pravděpodobně vám přes všechny ty útrapy a bláznovství hlavního hrdiny líto.
Věž je velmi silné dílo, které stojí neprávem v pozadí Pána much a jeho nepochopení je z velké části zaviněno až příliš přirovnávajícím a citovým jazykem.

„Už spadla?“
„…Ještě ne.“