Ztroskotání Christophera Martina přehled

02.12.2020

Minimalismus samoty aneb ego vyšplouchlé na kousku skály někde v Atlantiku.
Každá hrouda musí být přivlastněna.
V nej případě pojmenována.
Poněvadž poněkdy to dává člověku jakožto vyšší význam ne-li smysl.
A vše přecí musí dobře skončit.
To se to někdy k zbláznění všechno posere až hanba.Žízen když nekape.Hlad,to náhodou nic neleze zrovna poblíž.A ještě asi milion věcí.Fajn tak asi 999000.Kapánek jsem si zapřeháněl.
Trávení taky asi není v poho a ta samota.Samota není hrozná je šílená.Samota a vaše hlava a jen ty myšlenky.A žádnej Pátek poblíž...
Není to strhující,není to vodopád,je to na palici plíživý,po skále lezoucí - slizský had.Dostane se pod tričko a plíživě se dostává pod kůži.Na konci už je na každém,jak dlouho v něm zůstane.Příběh ne ten had :D
Tady rozhodně nemůže být řeč o nějakém dobrodružstvý s palmama kokosákama s vůní exotiky.Každý jsme ve výsledku sám.Skála-tělo-já.
Ne že bych lez do zádele,ale pode mnou jsou fajn povedené komentáře dalších uživatelů,není co dodat.Imaginárně se tedy aspon skláním,i když mě teda při tom děsně píchá do boku.
Jednoduše musím :)

18.06.2019

Robinsonáda naruby.

Každý jsme takový příběh už někdy četli nebo viděli. Nejspíš obojí. Člověk vržený do extrémně nehostinného prostředí. Poraněn, vyděšen, zbaven výdobytků civilizace. A hlavně osamocen. Peklo odloučení jako ten nejstrašnější aspekt nové situace. Ve standardní podobě příběhu potom se sympatiemi sledujeme boj člověka proti přírodě, proti osudu. Houževnatost, odvaha a tvořivost obvykle slaví úspěch a my si můžeme pyšně říct, jakých velkých výkonů je člověk schopen.
U Goldingova ztroskotance je to hodně podobné a zároveň hodně odlišné. Vůlí žít má Christopher Martin příkladnou, je systematický a odhodlaný. Vzdělání, inteligence, zdravý rozum – opakuje si stále dokola, aby nezapomněl, co považuje za podmínky pro své přežití.
Jenže záhy je jasné, že Goldinga zajímají jiné věci než Defoa (o Vernem nemluvě :-), neklade si otázku jak (a jestli vůbec) se hrdina zachrání, ale co v Martinovi (a jestli vůbec něco) za záchranu stojí a proč (a jestli vlastně vůbec) o záchranu usilovat. A co z Martina (a tedy z nás, čtenářů) v extrémním ohrožení zůstane a jestli je to opravdu to, co k záchraně potřebujeme.

Golding v téhle knize nebyl – viděno mýma očima - tak přesvědčivý jako ve Věži, jako vypravěč mě úplně nenadchnul (možná proto, že mám ještě docela v paměti Stefánssonův mnohem sugestivnější popis boje s mořským živlem v Ráji a peklu), ale v klidu mě nenechal, jeho otázky jdou na dřeň a pokládá je takovým způsobem, že se mi před upřeným pohledem jeho příběhu složitě uhýbalo.
A taky zaujme celou řadou postřehů a myšlenek. Já si třeba budu pamatovat, jak se změnil Martinův pohled na sebe i okolí, když začal dávat jména; jak nás promění, když vidíme svoje jméno napsané na identifikačním štítku, jak moc potřebujeme i malý kus skály rozdělit na pojmenované části - jak velký nám to dává pocit kontroly.
A do hlavy se mi zavrtala i tahle úvaha o spánku (který plodí nestvůry): „Ve spánku se se dotýkáme toho, co by bylo lepší nechat neprozkoumané. Je to ranec, do něhož je napěchován celý život. To pečlivě nasyslené a radostně opečovávané Já, náš jediný poklad a zároveň naše jediná obrana, musí zemřít, aby bylo nahrazeno věčnou pravdou, černým bleskem, jenž všechno rozláme a zničí, absolutní, nedotknutelnou nicotou.“