Ztroskotání Christophera Martina
William Golding
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/14915/bmid_ztroskotani-christophera-martina-hQm-14915.jpg
4
35
35
Ztroskotání Christophera Martina je v pořadí třetí Goldingovo dílo, v němž autor využil své válečné zkušenosti ze služby na křižnících, minolovkách a torpédoborcích (účastnil se i operace proti německému křižníku Bismarck). Tak jako Pán much či Dědicové, ani tato kniha není běžným románem, ale symbolickým podobenstvím, bájí, mýtickým příběhem. V tomto případě Golding téma smrti, hříchu a konečného soudu zpracovává na prostém příběhu námořníka, který na nehostinném skalnatém útesu „přežil“ torpédování své lodi německou ponorkou. Jako všechny Goldingovy romány i Ztroskotání Christophera Martina nabízí více otázek než odpovědí. Zde navíc originální „Goldingův trik“ v závěru knihy narušuje již tak nejednoznačné vyznění příběhu a nutí nás opakovaně se zamýšlet nad Martinovým osudem a zároveň podrobit důkladnému zkoumání i náš vlastní život.... celý text
Přidat komentář
Minimalismus samoty aneb ego vyšplouchlé na kousku skály někde v Atlantiku.
Každá hrouda musí být přivlastněna.
V nej případě pojmenována.
Poněvadž poněkdy to dává člověku jakožto vyšší význam ne-li smysl.
A vše přecí musí dobře skončit.
To se to někdy k zbláznění všechno posere až hanba.Žízen když nekape.Hlad,to náhodou nic neleze zrovna poblíž.A ještě asi milion věcí.Fajn tak asi 999000.Kapánek jsem si zapřeháněl.
Trávení taky asi není v poho a ta samota.Samota není hrozná je šílená.Samota a vaše hlava a jen ty myšlenky.A žádnej Pátek poblíž...
Není to strhující,není to vodopád,je to na palici plíživý,po skále lezoucí - slizský had.Dostane se pod tričko a plíživě se dostává pod kůži.Na konci už je na každém,jak dlouho v něm zůstane.Příběh ne ten had :D
Tady rozhodně nemůže být řeč o nějakém dobrodružstvý s palmama kokosákama s vůní exotiky.Každý jsme ve výsledku sám.Skála-tělo-já.
Ne že bych lez do zádele,ale pode mnou jsou fajn povedené komentáře dalších uživatelů,není co dodat.Imaginárně se tedy aspon skláním,i když mě teda při tom děsně píchá do boku.
Jednoduše musím :)
Robinsonáda naruby.
Každý jsme takový příběh už někdy četli nebo viděli. Nejspíš obojí. Člověk vržený do extrémně nehostinného prostředí. Poraněn, vyděšen, zbaven výdobytků civilizace. A hlavně osamocen. Peklo odloučení jako ten nejstrašnější aspekt nové situace. Ve standardní podobě příběhu potom se sympatiemi sledujeme boj člověka proti přírodě, proti osudu. Houževnatost, odvaha a tvořivost obvykle slaví úspěch a my si můžeme pyšně říct, jakých velkých výkonů je člověk schopen.
U Goldingova ztroskotance je to hodně podobné a zároveň hodně odlišné. Vůlí žít má Christopher Martin příkladnou, je systematický a odhodlaný. Vzdělání, inteligence, zdravý rozum – opakuje si stále dokola, aby nezapomněl, co považuje za podmínky pro své přežití.
Jenže záhy je jasné, že Goldinga zajímají jiné věci než Defoa (o Vernem nemluvě :-), neklade si otázku jak (a jestli vůbec) se hrdina zachrání, ale co v Martinovi (a jestli vůbec něco) za záchranu stojí a proč (a jestli vlastně vůbec) o záchranu usilovat. A co z Martina (a tedy z nás, čtenářů) v extrémním ohrožení zůstane a jestli je to opravdu to, co k záchraně potřebujeme.
Golding v téhle knize nebyl – viděno mýma očima - tak přesvědčivý jako ve Věži, jako vypravěč mě úplně nenadchnul (možná proto, že mám ještě docela v paměti Stefánssonův mnohem sugestivnější popis boje s mořským živlem v Ráji a peklu), ale v klidu mě nenechal, jeho otázky jdou na dřeň a pokládá je takovým způsobem, že se mi před upřeným pohledem jeho příběhu složitě uhýbalo.
A taky zaujme celou řadou postřehů a myšlenek. Já si třeba budu pamatovat, jak se změnil Martinův pohled na sebe i okolí, když začal dávat jména; jak nás promění, když vidíme svoje jméno napsané na identifikačním štítku, jak moc potřebujeme i malý kus skály rozdělit na pojmenované části - jak velký nám to dává pocit kontroly.
A do hlavy se mi zavrtala i tahle úvaha o spánku (který plodí nestvůry): „Ve spánku se se dotýkáme toho, co by bylo lepší nechat neprozkoumané. Je to ranec, do něhož je napěchován celý život. To pečlivě nasyslené a radostně opečovávané Já, náš jediný poklad a zároveň naše jediná obrana, musí zemřít, aby bylo nahrazeno věčnou pravdou, černým bleskem, jenž všechno rozláme a zničí, absolutní, nedotknutelnou nicotou.“
Tak na tento příběh nikdy nezapomenu. Už chápu, proč pan Golding dostal Nobelovou cenu za celoživotní dílo. Čte se to lehce, ale prožívá se to těžce. Možná je lepší o některých věcech vůbec nevědět. Zatím jsem četl kromě této knihy jenom Pána much, ale oba příběhy se mi zakously až do kosti. A i po letech ty rány pořád cítím.
Kdo někdy slyšel o Pánovi much, nejspíš otvírá tuto knihu s očekáváním něčeho komplikovanějšího než jen vyprávění o boji člověka s živly. Dočká se. Nepřátelé nejsou okolo, ale uvnitř. Pro samé schovky, zaměstnání a rozptýlení je můžeme docela dlouho ignorovat, tvářit se, že neškodí, jenže žádná schovka nevydrží věčně. Mezní situace je tu skutečně mezní. Odcizení těla, bezbrannost, šílenství, zoufalá snaha držet pohromadě. Znepokojené přemýšlení čtenářovo, na co bude jednou zredukován on sám. "Střed a pařáty", strašný obraz.
Poslední věta mi vyrazila dech. (No dobře, náznaky byly i dřív, ale není každý tak důvtipný.) Bohužel své následné úvahy tu zaznamenat nemůžu, to by byly spoilery. Vůbec poslední kapitoly této knihy jsou u mě pětihvězdičkové.
Je to velice nepříjemná kniha, bolí na těle i na duši, ale za přečtení rozhodně stojí.
Kniha se mi vlastně nelíbila, ale nedokážu na ni zapomenout. Že by typický Golding?
Golding se většinou opravdu nečte lehce a tato kniha není vyjímkou. Ale na druhou stranu prokousat se jí je silný zážitek. Nejlepší na jeho knihách je to, že je s dočtením poslední stránky nezaklapnete a neodložíte, ale začínáte knihou znovu listovat, vracíte se k určtitým pasážím, znovu je pročítáte, hledáte v nich klíč k rozřešení hádanek, a to me děsně baví. Schéma Goldingových románů je složitě propracované, vše se zdá tam má svůj smysl. Nestačí jen číst a nechat děj proplouvat. S tímto přístupem byste ho znechuceně odložili po několika kapitolách. A opravdu zjišťuji, že největší rozkoš z této a jiných jeho knih mi činí přemýšlení a rozebírání jich, po tom, co už jsem je dočetl (možná že to úplně nezní jako poklona jeho literárnímu umění :-), ale je...)
I tentokrát obsah směřuje k morálnímu ponaučení a to velmi krutě bolestnému. Nakonec totiž nepřemýšlíte o Christopheru Martinovi, ale o sobě samém, zda-li také nesměřujeme k opuštěnému skalisku uprostřed moře. Mrazí mě z toho.
"Mohl jsem se pozorovat a odhadnout, jaký dopad má přítomnost Christophera Hadleyho Martina na svět."
To je základní myšlenka knihy. Ale to jméno by mohlo být jakékoliv.
Autorovy další knížky
| 2003 |  Pán much |
| 2010 |  Věž |
| 1996 | Dědicové |
| 2005 | Ztroskotání Christophera Martina |
| 1997 | Dvojí jazyk |
Goldingovy knížky nikdy nejsou tím, čím se zdají být. Ztroskotání není výjimkou. Nepoužívá snadný jazyk, působí to syrově a neotesaně, jak se trosečník rve o své přežití. Taky je pravda, že postupně mě autor začal ztrácet, neměl jsem z toho pocit, že to někam směřuje. Jenže pak přijde závěr. Vypomohu si anglikanismem: je to totální mindf*ck a jak je tu napsané v předcházejícím hodnocení, už je na každém, jak dlouho v něm zůstane. Pochválit musím i výborný doslov.
Kdyby tohle natocili Zemeckis a Hanks místo naivně pitomého Trosečníka, mohl z toho být jeden z nejlepších filmů století. Takže si to přečtěte, zaručuji, že to pak nějakou dobu nedostanete ven z hlavy.