Vyprávění o zázracích přehled

25.05.2019

Dialogy s novicem mi přišly neživotné, odpuzujícím způsobem umělé a didaktické. (Ve stylu: „To máš pravdu. Nejprve, než mě ale poučíš o poslušnosti, mi ale řekni, co to je, co o tom praví Písmo, kolik je jejích druhů a zdali je tato ctnost obzvláště potřebná našemu stavu.“) Beze sporů, bez uvěřitelných citových hnutí, bez individuálního portrétu mluvčího a bez chlapeckých rysů dikce.

Caesarius je namyšlený a v mezích středověké konvence samolibý autor (akrostichy obsahují jeho jméno, novic mu neustále přitakává, což vlastně znamená sebechválu, a navíc je přesvědčen o potěšitelnosti a spasitelnosti svého díla).
Jeho pověrčivost a tmářství jsou přímo fantaskní, i když mám na paměti, že exemplum představuje žánr symbolistický. Očividně věří těm nejméně myslitelným nesmyslům, jako že žena ústy spolkla a pak s dítětem porodila živého hada. On sám zase zbožně spolkl historku o tom, jak bůh místo mnichů obrátil sklizený hrách, aby nezmokl, a současně jak ten samý bůh nechal uhořet opata rozprostřeného do kříže a s kajícím řetězem kolem pasu, který se k němu do poslední chvíle modlil.
Coby literatura monastická se Caesariova Exempla profilují silně antikleriálně: světští kněží prý žijí v hříchu a největším požehnáním je pro ně pokorný obrat k mnišství. A povyšují se, až běda. Prostě středověký monasticismus v celé odpudivosti.
Nemohu jaksi – jsem nejen historik, ale i člověk – Caesariovi odpustit, jak zatvrzele přeje kacířům jejich muka a věčné utrpení. Zdá se, že to dělá spíš z mnišské nadutosti než z lásky ke svému náboženství, k pravdě nebo k zachráněným duším. Albigenského rytíře, jenž věří v reinkarnaci, nazývá jenom proto hlupákem, ačkoli mně se zdá albigenské vyznání mnohem racionálnější než Caesariovo křesťanství.

A ke svojí mrzutosti jsem dostala u zkoušky otázky právě na tuhle knihu, která se mi ze všech středověkých děl líbila rozhodně nejméně.