Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod přehled

01.03.2024

Nahlédla jsem do téhle knížky před jedním antikvariátem, přečetla jsem si věnování a šla jsem ji zaplatit, aniž bych listovala dál. Protože i kdyby Salinger v životě nenapsal nic než dedikaci, pamatovala bych si ho asi už navždycky. – Nějakou dobu poté jsem si našla jeho fotku (jelikož mě zajímalo, jak vypadá člověk, který takhle píše) a nezbylo mi než konstatovat při pohledu na tu zvláštní citlivost rtů a očí, že věnování se dokonale hodí k jeho obličeji. – Načež jsem zjistila, co Salinger dělal za II. světové války a krátce po ní. – Ale stejně si myslím, že člověk tak subtilních nervů, že je schopen napsat „Seymoura“, nikomu neublížil, ani u výslechů. Byť to, samozřejmě, vzbouzí otázku, nakolik morální hodnota díla ručí za morální hodnotu umělce. Já si myslím, že ručí.

***

V povídce „Vzhůru, tesaři“ se vypravěč ocitá ve voze sám s příbuzenstvem nevěsty, již právě opustil jeho bratr Seymour. Povídka „Seymour“ je zase mozaika jednotlivostí, které zdánlivě s titulním hrdinou nesouvisejí anebo se k němu vztahují jen banálně, dohromady však tvoří... biografii? Nejen biografii člověka (básníka a sebevraha, jak od začátku víme), ale hlavně jeho podstaty, toho, co se obráží v jeho poesii, toho, co ze Seymoura nejspíš přetrvává napříč inkarnacemi (v něž on i celá jeho rodina věří), čili jakýsi druh esenciální biografie v rámci jednotky větší než život. Asi.

Salingerova povídková tvorba je podmanivá tématem i stylem. Jeho ich-forma dosahuje absolutní přesvědčivosti díky detailnosti a autobiografičnosti (irsko-židovský původ, dětství v New Yorku, II. světová válka, vliv orientálních literatur, filosofií a náboženství, autor i vypravěč je spisovatel ex professo). „Jeho“ šest sourozenců jsou lidé reální a živí (popravdě mám dojem, že bratři a sestry Glassovi jsou víc naživu než já, protože před touhle fikcí jaksi bledne každá skutečnost deficitní, neduživá a neautentická). Na rozdíl od vypravěče Buddyho si netroufám odhadovat, které vzpomínky a imprese se odehrály a za které vděčíme ingeniu spisovatelů, ale v případě tohoto díla se mohly stát všechny, a dokonce by od nich bylo velmi slušné, kdyby se staly.

Salingerův styl vypadá jako designovaný tak, aby z něj Schopenhauer dostal infarkt. Ale – a v tom je jeho genialita – všechna ta orgiastická konkrétnost, rozkochané prodlévání na každém z myriády detailů, souvětí se vsuvkami ve vsuvkách, (reflektované!) výtrysky řečnosti zdánlivě odvádějící čtenáře od tématu, to všechno dohromady funguje, je to krásné, je to pravdivé a je to, světe div se, zábava. Jen nesmíme text brát jako vehikl k dosažení pointy.
Takže: zaprvé je to napsané s nekonvenčností vcelku zvláštní i na poměry génia. A zadruhé mě toho „Seymour“ hodně naučil. O literatuře a o rodině. Je to jedna z těch knížek, které si vezmu s sebou, až se jednou budu stěhovat někam za oceán.

14.07.2022

Tuhle knížku jsem si prostě přečíst musela. Salinger mi v knize Franny a Zooey představil rodinu Glassových. A mě učarovala nejenom zmiňovaná rodina, ale i autorův styl. První příběh (název si vypůjčil autor od Sapfó) je psán ve stejném duchu jako Franny a Zooey. Buddy přijel na svatbu svého staršího bratra Seymoura. Místo svatebního veselí však zažije perné chvilky s družičkou nevěsty. V této povídce jsem si užívala výborné dialogy a atmosféru, která houstla v rozpáleném autě. Druhá část je úplně jiná liga. Buddy se snaží sepsat životopis Seymoura. Neustále odbíhá od tématu, poví nám toho spoustu o sobě. Zkrátka semele všechno, co mu přijde na mysl. Ve výsledku jsem se toho ale o Seymourovi a jeho poezii dozvěděla hodně:-) Říkám si, že napsat tohle, tak na to je potřeba hodně talentu, důvtipu a nevím čeho ještě. Protože i když jde na první pohled o zmatené blábolení, tak jsem nemohla přestat číst. Jestli vás zajímá, jak to bylo se Seymourovou smrtí, tak doporučuji povídku Den jako stvořený pro banánové rybičky, kterou najdete ve sbírce Devět povídek. Strašně ráda bych si přečetla nějakou Seymourovu báseň:-)

Salinger si mě získal svou ukecaností:-) Nejenže byl mistr dialogu, tak dokázal zajímavě pracovat s dlouhými větami, vystačí si s pár na stránku:-) Bavily mě odbočky k čínské, japonské a jiné poezii. Čtení této knihy jsem prokládala čtením básní haiku od Issy Kobajašiho. A objevila jsem ještě 2 další básníky (R. Burns a W. C. Williams, ke kterému jsem se dostala přes překlady básní od Sapfó:-)), jejichž tvorba mi zpestřovala čtení o rodině Glassových:-)

„Pár much a já
toť celá domácnost
v téhle skromné chýši.“ (Issa Kobajaši)

PS. Snažím se, aby můj komentář nebyl tak ukecaný, protože mé psaní Salingerových kvalit ani omylem nedosahuje:-) Doporučuji! Salingera samozřejmě:-)