Vzpomínky na Editu Steinovou přehled

04.02.2025

„Bezprostředně před svou konverzí a potom dlouho po ní jsem se domnívala, že vést náboženský život znamená vzdalovat se všeho pozemského a žít jen myšlenkám na božské věci. Ponenáhlu jsem se naučila vidět, že se od nás chce na tomto světě něco jiného. Že ani rozjímavý život nesmí přerušit naše spojení se světem. Že je možné, aby věda a práce byly službou Bohu. Proto jsem se mohla rozhodnout, že se zase vrátím k vědecké práci a že ji budu dělat poctivě. Myslím si dokonce, že čím hlouběji je člověk vtahován do Boha, tím víc zase musí v tomto smyslu vycházet do světa a vnášet tam božský život.“

Myslím, že tu výhradu, kterou v komentáři níže nastínil Mimir, nelze zcela ignorovat. Jistou snahu „nalakovat sestru Editu na růžovo“ asi nejde přehlédnout, navíc při vědomí, že katolická komunita tuto tendenci mívá (stačí vzpomenout na jinou slavnou karmelitku, Terezii z Lisieux: jak významně ji v prvních verzích jejího odkazu retušovali její vlastní sestry – s upřímným přesvědčením, že je jejich aktivita bohulibá!). Dokladem může být třeba vzpomínka na reakci Editiny maminky na zprávu o její konverzi – na stejné straně hned pod sebou vidíme diametrálně rozdílné vyprávění od členky rodiny Steinů a od katolické přítelkyně.
Nevadilo mi to, vlastně mi ta Editina adorace ze stran jejich sester a kolegů přišla milá, navíc se tam jistě odrážel fakt, že Edita skutečně byla výjimečnou osobností, nejen znamenitou myslitelkou, ale především silnou a dobrou ženou. Nelze to nevidět a nelze to neobdivovat.
Přesto považuji za nejzajímavější místa knihy ty úseky, ve kterých zaznívá přímo Editin hlas.

Dílčím tématem, které mě zvlášť zaujalo, byl konflikt loajalit mezi povinnostmi ke své víře (následování Krista je náročný úkol, nemůže to být něco, co člověk dělá jaksi na poloviční úvazek) a své rodině a kulturní a civilizační tradici (nevím, jak to nazvat lépe. Zkrátka, že opustila těžce zkoušenou víru svých předků v době, která byla pro její lid takovou katastrofou. To muselo být tak emočně náročné!) Připomněla mi tím jinou židovskou filosofku, Etty Hillesum, která v podobné situaci podobný krok neudělala. (Ale jinak si obě dámy, Etty a Edita, byly opravdu v mnohém podobné. Nejen vnějškově, pobytem ve Westerborku a smrtí na Východě. Mnohem více tím úžasným mírem a pokojem, který v sobě dokázaly rozvíjet a který přenášely na lidi okolo sebe)

Vzpomínky na Editu Steinovou jsou knížkou, která na malém rozsahu nabídne opravdu dost témat k promýšlení! Třeba o tom, že není nutné dávat do protikladu filosoficky a teologicky orientované myšlení. Nebo že život v klauzuře neznamená konec péče o svět. Pro mě je zejména silným svědectvím o tom, jak život z víry dokáže v člověku aktivovat ty nejlepší lidské rysy – vyrovnanou pokoru, ohleduplnost, mírnost, vděčnost. Zaměření svého života mimo zájmy ohraničené vlastním prospěchem. Je krásné a povzbuzující to sledovat.
„Má duše vystoupila ze sebe a vstoupila do božského života. Klidným plamenem v ní hoří láska, kterou vznítil sám Pán a nutká ji, aby ji sdílela s jinými, aby i ona zapalovala... Jasně vidím úsek, po kterém mám jít – nevidím příliš daleko dopředu, dobře však vím, že až dojdu tam, kde se mi teď zdá, že obzor končí, otevře se mi nový výhled.“

02.01.2025

Knihobudková. // Předchozí čtenář měl v ruce tužku a často si v knize zatrhoval – slova, věty, někdy celé odstavce. Je tu taky spousta otazníků a vykřičníků, což svědčí o jeho fundovanosti, o zájmu, se kterým k textu přistupoval. Nebudu je gumovat. Patří tam. Patří a dávají knize větší doporučení, než bych dala sama. // Vhodné pro čtvrtou, pátou, čtrnáctou či devatenáctou příčku letošní čtenářské výzvy.

---------------------------------
CITÁT CITÁTU:
Pokud nezamrzá hlava, pořád to ještě ujde!