Thanquolova zkáza přehled

18.04.2023

Poslední díl trilogie je zároveň tím nejnadupanějším, Thanquol tu ze sebe (kromě jiného) vypouští pravého Skavena, trpasličí protagonisti jsou zajímavý, ikdyž v té změti jmén těžce zapamatovatelní, kdo je kdo. Jednají rozumně a logicky, líbila se mi vsůvka do logiky jejich zpátečnického myšlení, hezky ukázaný paradox. Také se zde objevují mé oblíbené postavy z Warhammeru a to především Ikit Spár a jeho šílené vynálezy.

Thanquol je skutečně tím nejlepším a zároveň nejhorším z jeho rasy, pokud bych měl ignorovat oficiální lore a End Times, pak by on měl být ztělesněním rohaté.

Tak, a zase je konec. Ty tři knihy utekly, až hanba. I třetí díl trilogie je prostě skvělý. Samozřejmě se sourozencům velice podobá. Odkazy k nim jsou vlastě celkem silné, Tlaco řekne Scriverovi, aby ten řekl Klarakovi… Návaznost je tedy dost úzká. Samozřejmě se nám tu opakuje i fakt, že soukmenovci jsou většími nepřáteli než skuteční nepřátelé, že jeden klan intrikuje proti druhému a samozřejmě i to, že Thanquol by to všechno udělal prvotřídně, kdyby mu to každý nekazil. Drobný spoiler následuje.

V souladu s předešlou knihou (méně pak tou první, ale také) je děj relativně komplikovaný. Není tomu tak, že by Thanquol šel s Kaskittem vykrást pokladnici klanu Smrt, děj se hned několikrát změní a postavy se přeorientují na jiné cíle. Zde snad více než v knize předešlé, je to skoro k neuvěření, že Thanquol nepošel prostě na vyčerpání.
V předešlém díle klan Eshin, v prvním Morová rána, zde jsou hlavní ne/přátelé mechanici-čarodějové z klanu Skryre. To samozřejmě poněkud mění estetiku knihy, z morů jsme přešli k plačícím ostřím a od plačících ostří k vrhačům chaotitového ohně a ke Kouli zkázy.

Když už jsme u toho, jestli Chrám hada očividně odkazoval na kolonizaci (gonocidu) Ameriky, Zkáza řeší taková témata jako je geopolitický význam atomových zbraní (očividně jen povrchně, ale motiv genocidy, či lépe destrukce se táhne celou knihou, právě tak je přímo zmíněný princip hrozby „vzájemně zaručeného zničení“, i to slavné „já bych to nepoužil, ale ten šílenec!...“), ale i poněkud zajímavější téma, řekl bych avantgardní, střet tradice a inovace, to se ostatně odráží i na Kostilamovi, až Eliotovské syntéze nového a starého. S tím je spojený i motiv golema, který v knize určitě též stojí za povšimnutí.

Myslím, že tohle všechno dohromady dělá z knihy zajímavé počtení, připojíme-li k tomu i postavu Ikita Spára, která je velice poutavá, a hlášky Thanquola, který osočuje jiného Skavena z toho, že „má v hlavě něco v nepořádku“, nebo, jak ostatně níže cituje Miroslav, když zrádného šílence Spára nazývá "Dobrým-dobrým přítelem“ hned potom, co se ho pokusil upálit.